A bude hůř… – Jan Pelc (55%)

Přemýšlel jsem, jak bych napsal děj téhle podivné, nejspíš lidské knihy a nakonec jsem se rozhodl, že poprvé v životě využiju služeb online čtenářského deníku a použiju jeho text k popisu děje nejslavnějšího románu Jana Pelce, protože se mi zdá, že je dobře sepsaný a shrnuje všechno důležité, co by v záznamu o ději mělo být napsáno. Ostatně píší, že pro osobní účely je kopírování možné. Takže tedy:

DĚTI RODIČŮ
Poprvé se setkáváme s hlavním hrdinou Olinem v jeho šestnácti letech. Byl vyhozen z internátní školy a otec mu zařídil učení na místním učilišti. Olin si chtěl zařídit život podle sebe. Nenáviděl autority, včetně svého otce. Začalse poflakovat po hospodách. Skončil v nejšpinavější putice ve městě U BOUČKŮ. Našel si zde hodně pochybných kamarádů, na kterých obdivoval jejich volnost a svobodu. Poprvé se zamiloval do podnikové pracovnice Soničky. V té době se ještě občas vracel domů. Jednoho dne však našel Soničku se svým otcem. Hospoda U BOUČKŮ se stala jeho domovem. S kamarády Špínou, Marabuem, Hašem a dalšími z hospody zažíval neuvěřitelné věci. Tehdejší komunistický režim vyžadoval, aby každý pracoval. To se chlapcům nelíbilo. Neustále je za to pronásledovala VB. Jednou ho kamarád Michal naučil čichat toluen. Olin pak v halucinacích skočí pod auto. Jakmile se vrátí z nemocnice, nastoupí se Špínou k technickým službám. Dostanou vlastní pokoj a opět se rozjíždí kolotoč flámů akcí, na kterých se neustále pije. Jeho druhou velkou láskou byla Bejbina. Olin si ji bere za ženu a čekají spolu dítě. Bejbina, která vyrůstala v dětském domově, si uvědomí, že nechce, aby její dítě dopadlo stejně. Olin už je na alkoholu hodně závislý. Bejbina ho opouští. Olin se opije, na pár dní je mimo, a poté si podřeže žíly.

DĚTI RÁJE
Olin se vrací z léčebny. Doma zůstalo vše při starém. Zakládají skupinu a opět organizují alkoholové akce. Olin potkává bývalou kamarádku Olinu, která utíká z pasťáku, a seznamuje se s Otou. Špínova holka Petra se zamiluje do Hrbaté. Dostanou byt a Olin jim oběma udělá dítě. Vtom samém bytě se Olin vyspí se svou sestrou Hankou. Takový život ho ale přestává bavit. Nechce být pořád pronásledován policií. S Olinou a Otou se rozhodnou utéct. Z Československa se ale nedostanou. Olina spáchá sebevraždu a Ota následně po ní také. Olin dostává tři roky.

 

DĚTI CEST
Po návratu z vězení si vyřídí falešný pas a odjíždí na dovolenou do Jugoslávie. Chce tak skoncovat se všemi rádoby kamarády. Z Jugoslávie utíká do Vídně, pak do Itálie a nakonec do vysněné Francie

A nyní tedy můj názor, co si o téhle knize myslím. Předně tedy řeknu na rovinu, že se mi nelíbila. Nejsem příznivce leninismu, ani jiných podobných marxisticko – socialistických názorů, takže tady důvod nehledejte. Považuji jej za stejné zlo, jako byl nacismus. Řadím jej na stejný stupínek, přestože se to může někomu zdát nespravedlivé, uvědomí-li si, že jsem žádnou z těchhle dob nezažil. Komunismus udělal z lidí ubohé postavy nutné poslouchat nejvyšší pohlaváry, a kdo se jim zprotivil, stal se nevhodným a protistátním odpadlíkem, jehož je nutné zlikvidovat za každou cenu a nejlépe s celou jeho rodinou. A pokud jej přímo nezabijeme, musíme jej zlikvidovat společensky, aby nebyl schopen „normálního života“.

Ale celkově se mi špatně četla. Ne až tak, že bych jí opovrhoval. Jsem rád, že jsem se dozvěděl o světě určité entity žijící v době československého socialismu, ale způsob a postavy jakými je příběh protkán se mi hnusil. „Ubohý“ Olin si myslí, že se celý svět snad obrátil proti němu. Přestože se mu otec snaží pomoct se školou a následně prací (samozřejmě, že v socialistickém podniku a samozřejmě, že jeho otec byl ve straně, ale pokud chtěl, aby z jeho syna něco bylo, dá se omluvit, že se snížil k činu, jakým je zápis do strany). Ale Olinovi se pracovat ani studovat nechce. Myslí si bůh ví, jak není dospělý, přestože jeho primitivní uvažování tomu neodpovídá. Spolu s ostatními si myslí, že jsou hrdiny, že nějak bojují proti socialistickému útlaku, ale jestliže vysedávám v hospodě a nijak se o žádnou změnu nepřičiňuji, jsem spíše k pláči. Politika se vždycky dělá aktivně, pasivní politika k žádným výsledkům nevede. A nechat se donekonečna zavírat a myslet si, že tím, že nebudu pracovat, něco změním, je pořádná hloupost. Omluvte mne, pokud se mnou nesouhlasíte, ale já bych v dnešní době podobné lidi také zavíral. Vždyť co dělají? Z našich peněz vysedávají v hospodě, makat se jim nechce, nejraději by jenom seděli u piva a bavili se o předchozích propitých mejdanech. Z toho je mi špatně. Ne, z toho, že se kniha možná snaží popsat, jaký byl socialismus „svinstvo“, ale že popisuje lidi, kteří se ničím nepřičinili o změnu, kterých je stále plná hromada a z nichž je druhým spíše na zvracení a vážně si o nich ještě k tomu nemusím číst. Myslí si, že za jejich nebohý stav může režim, ale to je chyba. Oni sami se dostali na dno. Svým primitivním, alkoholem rozbředlým mozkem se zahrabali do bahna společnosti. A svádět všechno na režim je ubohost největšího kalibru. Každý si občas někam třeba zajde, já si také s přáteli zajdu sednout na pivo, ale čeho je moc, toho je příliš.

Kniha je psaná v hovorovém stylu, takže vám více přiblíží normální svět. Jen jsem neporozuměl střídání první a třetí osoby v popisu knihy. Jako by vždy první osoba byl jakýsi Olinův deníkový záznam, nebo já jinak nevím, jak si to vysvětlit.

Hnusí se mi názvy, jako jsou (kdo nechce číst, ať tuhle řádku přeskočí): šukat, šoustat, přefiknout, opíchat, vojet, vobjet a jim podobné, kterých je kniha plná.  Zkrátka je nemám rád. A nemusím si v pomalu každém odstavci číst, kolik jich Olin dokáže „obtáhnout“ najednou a v dalším řádku, jak je opilý a tohle se střídá stále dokola, bez nějakého hlubšího smyslu. Nebo já jej alespoň nenašel. Se světem Olina se neztotožňuji a asi nikdy ani nebudu. Pro mne je jeho myšlení ubohé, hodné opovržení a k pláči. Svádět všechno na režim? Pche, ale prosím vás, kolik ostatních, kteří neměli papíka ve straně dokázalo v téhle zemi v té době bez větších problémů přežít? Mluvím o „normálních“ lidech, nikoli o spisovatelích, nebo těch, kteří se snažili přičinit o to, abychom se měli lépe. Ale Olin nedělal nic, jen nečinně seděl, chlastal a š…..l. Opovrhoval jsem Olinovým chováním i uvažováním. Jeho smýšlení o ženách mi lezlo na nervy. Vyzkoušel snad téměř vše: krádeže, drogy, incest s vlastní sestrou. Nemám rád jeho osobu v knize a neměl bych ji rád ani ve skutečném životě. Jen stěží bych si s takovým „člověkem“ měl o čem povídat, když jeho jediným smyslem je alkohol a sex a pakliže se do nějakých filozofičtějších otázek ponoří, většinou to je pod rouškou alkoholového opojení a jeho blekotání ztrácí jakýkoli smysl, přestože se na konci knihy zdá, jakoby se Olin konečně ze svého stavu „dostal“. Jako by se probudil a dospěl do stádia, kdy si uvědomuje, že takovýhle život sám nechce a naději se snaží hledat v novém světě, do něhož uniká. V novém začátku, který mu nabízí nové možnosti.

Za plus považuji to, že se čtenář tedy může díky způsobu vyprávění přiblížit normální mluvě, není nijak strojená. Že se příběh odehrává na skutečných místech, například v Nejdku a že se v něm vyskytují také reálné postavy a odkazy například na Jana Palacha, Magora (Ivana Martina Jirouse) a další jiné. Že nám ukazuje, čeho je člověk schopen a kam až může dojít šlápne – li na špatnou cestu, která vede z kopce. Tohle oceňuji, ale jinak si „…A bude hůř“ s největší pravděpodobností znovu nepřečtu a na začátku jsem očekával daleko víc, na tak slavnou knihu.   55%

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.