Ten den byl náš nejlepší…

            A zatímco venku padal první zimní sníh, Daniel Kopecký svíral v ruce téměř ohlodanou tužku. Nad slabým světlem stolní lampičky si namáhal zrak a myšlenky se mu rozpojovaly a utíkaly do vzdálené minulosti. Zdálo se, že se ho ani na jedinou vteřinu nehodlají vzdát. Stále se držely a nechtěly pustit. Pohlédl ven na chladné vločky sněhu a pokoj, v němž seděl se s ním otřásl. Výhled na papír, který ležel na stole před Danovýma očima se rozmazával až se změnil v jiné panorama. Ve vzpomínku jeho vlastního života před pěti měsíci. Kdy ještě netušil, že tu někdy bude takto sedět úplně sám. Kdy si plánoval svůj život zcela jinak. Dokonce cítil i vůni pastviny, na které se nacházel. Vedle něj kráčela Martina, krásná a v letním rozpáleném slunci ještě přitažlivější než jindy. Směřovali k domu Danielových rodičů, kteří byly v té době na dovolené v Maďarsku.

            Sedli si na verandu a Dan přinesl víno. Zamyšleně se na Marti díval, dokud se k němu neotočila. „Děje se něco? Vyrostlo mi snad třetí oko?“ ptala se ho a na tvářích se jí objevil zářivý ruměnec.

„Vůbec ne, jenom se koukám, jak jsi nádherná.“ Martina odložila sklenici s vínem a natáhla se k Danovi. Jemně ho políbila na ústa. Ten jí polibek opětoval a poté se Martina odtáhla.

„Že ty se mnou máš nekalé úmysly, Danieli Kopecký?“

„Já? Jak tě to mohlo prosím tě vůbec napadnout?“ ale přitom se usmíval a ten úsměv nezmizel ani, když pohladil její kaštanové vlasy, dotkl se její brady a opět políbil její sladké rty. Cítil jemnou chuť červeného vína. Nedokázal se od Marti odtáhnout.

„Nechceš se raději přemístit jinam?“ zeptala se ho. A tak šli, zamířil do Danovy ložnice. Martina si lehla na břicho a pokrčila kolena.

„Rozepnul bys mě?“ a Dan k ní přistoupil, zatáhl za zip na jejích šatech a se šustěním látky se odhalila její hebká pleť barvy čokoláda a mléko. Políbil ji mezi lopatky až se mírně otřásla. Projelo jí vzrušení. Otočila se k Danovy a jejich rty se opět přitiskly k sobě. Pomalu pokračoval s polibky od jejích úst ke krku, ňadrům, podbřišku…

            Realita se opět vyjasnila a Dan seděl ve svém pokoji. Byla to jen vzpomínka, pomyslel si. A s hořkostí se dotkl papíru tužkou, která tak započala svoji hříšnou pouť…

„Milá Marti,“ ale tohle oslovení se mu nelíbilo a tak ho škrtl, papír zmuchlal a hodil do odpadkového koše.

Začal znovu.

„Má nejmilovanější Marti,

nemám dost síly na to, abych tu opakoval celý náš uplynulý rok a půl. Našich nejkrásnějších osmnáct měsíců, kdy jsme se milovali na verandě, v mém pokoji, na louce. Kdy se naše ústa nesčetněkrát dotkla v těsném objetí. To opravdu nehodlám. Stejně tak tu nehodlám plýtvat řečmi o tom, jak všeho lituji, protože chci abys věděla jednu věc. Nelituji ničeho, co jsme spolu prožili. Žádných společných chvil ani občas dlouho trvajících hádek. A tak mám pro tebe tedy připravených jen pár slov na závěr našeho vztahu…

Nikdy jsem se necítil tak slabý a zároveň silný jako právě s tebou. Žádný den ve svém životě jsem neprožíval s takovou intenzitou, jako chvíle, které jsem s tebou strávil.

Pamatuješ na ten den na naší verandě? Ten den, kdy se to stalo poprvé?

Ten den byl náš nejlepší, i když mi už z mysli vyprchává vůně na tvůj parfém, jenž se toho dne nesl celým mým pokojem. I když mi dnes už vybledly barvy na tvých letních šatech, které jsem ti toho parného dne rozepínal. Připadá mi, že je to všechno už strašně dávno. Že jediná vzpomínka na tu dobu by mohla celou naši minulost zbořit jako domeček z karet. Že snad ani bolest v srdci nikdy nepřejde. A jindy se mi zase zdá, že cítím tvůj šat pod svými prsty. Že slyším zpěv ptáků a sladkou chuť vína na tvých rtech. Že tě mohu opět laskat na krku. Že se stačí pouze natáhnout a mám tu dobu na dosah ruky.

Ale pokud to má tak skutečně být. Pokud má láska mezi námi zmizet stejně rychle, jako se ranní slunce vyhoupne nad obzor, pak je to možná i dobře, protože v poslední době jsme se začali navzájem vzdalovat. Ta úžasná dívka, kterou jsem líbal na verandě se změnila v dospělou ženu, která se rozhodla jít svou vlastní cestou a rozhodla se tak dát přednost kariéře. Vzpomínám si, že to takhle nebylo vždy. Znával jsem tě veselou, usměvavou a hravou, ale jako by se náhle cosi změnilo a my se navzájem stali cizinci, kteří k sobě přese všechno prožité nemohou opět najít cestu. Jako by to, co jsme měli v plánu, zmizelo v dáli stejně, jako se závodníkovi vzdaluje cíl. Ta bolest v srdci, o které jsem výše psal se objevuje každý den, ale já jsem za ní rád, neboť mi tak pomáhá si uvědomovat kým jsi byla a co jsme spolu prožili. Že to krásné co se v mém životě událo bylo pokaždé v tvé přítomnosti, v tvém objetí a úsměvu. A pokud se máme na čas odloučit, chápu to. Jen mi dovol tě dál milovat. Kdo ví, nejspíš půjdeme oba svojí vlastní cestou, která povede úplně jinudy. Třeba se opět setkáme. Sice je pravděpodobnější první možnost, ale to mě netrápí.

Možná zase jednou ucítím tvůj polibek, pohlédnu do tvých oříškový očí a ulehneme ve společném objetí a možná nikoli. Každopádně ti chci říct poslední větu

                                                                                  MILUJI  TĚ,

a to zlé, co se mezi námi stalo tak dvěma slovy smazat a za svitu hvězd jít dál svým životem. Životem bez tebe, daleko vzdálen, ale přesto tak blízko, že se tě zase mohu dotknout.

Miluji tě…“

napsal poslední dvě slova, odložil tužku, přešel k oknu a zahleděl se ven. Nebe se vyjasnilo. Zářily hvězdy a Danovi po tváři stekla slza. Jedna jediná slza. Slza zapomnění a řekl si: „Možná to i půjde. Možná to je možné.“ a s nadějí na přicházející dny, které mohou, ale také nemusí znamenat štěstí a lásku, se od okna odvrátil. Každopádně to alespoň zkusí. Pokusí se jít dál. „Risk je zisk. Někdy se vyplní naděje, které by tě ani ve snu nenapadly.“ to mu řekla jeho velice dobrá přítelkyně. A tato věta prozrazovala vše: naději, víru, lásku, budoucnost, věčnost – veškerou existenci. Víru, že vše lze překonat. I když se to na první pohled nemusí jevit tak snadné, možné je vše a důležité je se nevzdávat, nepodléhat myšlenkám na nezdar, ale věřit v úspěch a krásnější budoucnost. Protože, co je nádhernější a čistější než život sám, byť je plný překážek a zármutku? V součtu vám stejně vždy vyjde jediný výsledek: užít si ho se vším, co nabízí a nakonec přijdete na jednu věc. Že totiž právě ty dny, kdy jste byli naprosto bezradní, byly těmi nejkrásnějšími, protože důvod, proč jste byli smutní byl mnohdy úžasnější než cokoliv jiného. Počínaje nezdarem v lásce a konče smrtí blízkého člověka. Protože mince má dvě strany

„Protože mince má dvě strany.“ pronesl Dan do tichého pokoje. A je jen na vás samotných, jak se s tím vším poperete. Důležité je se nebát a zkusit to, i když můžeme prohrát.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.