Vybírat si zaměstnání není žádná legrace. O našem směřování v dalších letech rozhodujeme často v patnácti letech, kdy jen málokdo z nás ví, co by chtěl dělat. Už jen proto, že jsme si toho příliš mnoho neozkoušeli, a přitom máme vědět, co nás bude bavit. Ale jak? Jak vědět, jaká práce nás uspokojí, když jsme ji nikdy nedělali? Když se konečně například v rámci praxe na střední škole či učňáku dostaneme k osahání budoucí profese, možná si uvědomíme, že nás vůbec nebaví. Přesto ta studia nějak doklepeme, snad vybrané povolání i nějaký čas děláme, než si uvědomíme, že tohle není pozice pro nás. A tak hledáme.

Navštívil jsem několik přijímacích pohovorů. První práci jsem našel vcelku snadno, jak jsem psal dříve, nastoupil jsem jako učitel v mateřské škole. Najít další povolání ale již tak snadné nebylo. Putoval jsem od jednoho pohovoru k druhému, než jsem se upíchnul na manuální pozici, coby montážní dělník u linky. Těžko se pracovní referentce vysvětluje, proč při studiu bakalářského oboru jdete pracovat jako dělník, ale přečkal jsem to a dočkal se smlouvy. Byla to dobrá práce na učení. Při nočních jsem si na linku položil papír s danou látkou, na uši nasadil sluchátka a po zaškolení a několika hodinách tréninku mé ruce automatickými pohyby skládaly dohromady boční zámky do osobních aut, transportérů či kontrolovaly, zda nejde o zmetky. Když se práci člověk naučil, byla vcelku snadná. Únavný byl pouze fakt, že se často v měsíci dělaly čtrnáct dní odpolední, čtrnáct dní noční a v každém týdnu dvě dvanáctihodinové směny s tím, že následující den se šlo opět do práce. Při dojíždění na dálková studia tak člověk příliš času na spánek neměl, ale občasné noční rozhovory u linky vás někdy i vzbudily. Ale jak jsem říkal všem, když jsem tam nastupoval, byl jsem tam pouze dočasně. Mé přechodné zaměstnání zde trvalo zhruba tři čtvrtě roku. Potkal jsem tu lidi, kteří také říkali, že tu jsou dočasně a při bližším zkoumání jste zjistili, že ve firmě pracují už sedm či deset let, někteří dokonce déle. Pak nemohou přeci říkat, že jsou tam pouze dočasně. Buď odejít chci, nebo nechci. Buď je daná práce alespoň trochu baví, nebo ji nenávidí. Může jim to být dokonce také jedno. Pokud jste pracovaly na výše jmenovaných odpoledních a nočních, plat nebyl úplně nejhorší, přesto si spousta lidí kolem mne stěžovala na tamní podmínky a mzdové ohodnocení (jako státní zaměstnanec zase o tolik víc taky neberu). Ale lidem jejich názor neseberete a já to ani nezkoušel. Ať si říkají, co chtějí. V průběhu mého působení ve zdejší fabrice jsem navštívil další řádku přijímacích řízení. Ucházel jsem se na pozici pojišťovacího agenta a bankovního poradce – to možná třikrát, než jsem zjistil, že všude chtějí buď živnostenský list, nebo registraci u ČNB, první měsíce dostanete nějaké bonusy, protože práci neumíte a tak nejsou ani výsledky. Po třech měsících vás hodí do rybníka, ať plavete, jak umíte, či se utopíte. Od personalistů jsem si tehdy několikrát vyslechl o jednotlivých pilířích spoření atd. Děkuji, ale víckrát mě snad při podobných pohovorech neuvidí. Jednou, ještě než byli známí jako „šmejdi číslo dvě“, jsem se také zúčastnil pohovoru na pozici prodejce energie. Daná práce obnášela obcházení bytů, domů a známých a otravování je s tím, zda-li jsou se svým poskytovatelem energie spokojení a přemlouvat je, zda-li by nechtěli přejít k nám, neboť naše nabídka je přeci lepší. Personalista byl člověk, který by v mé současné práci možná spadal do kategorie NMÚ – nízká mentální úroveň. Stále se ošíval, ráčkoval, mumlal a měl další řádku poruch, patrných již při prvotním kontaktu. Byl jsem se také ptát na pozici prodejce vysavačů, čili luxů. Vzpomínáte si na starou, téměř socialistickou fotografii chlapečka s vysavačem, tak tu jsem na pohovoru také dostal – netušil jsem, že je i po dvaceti letech stále dávají. Připadal jsem si tenkrát jako vystřižený z povídky Oty Pavla.

Mé trápení s pohovory skončilo při jedné odpolední směně, kdy jsem přijal telefonát a o pár týdnů později nastoupil do svého současného zaměstnání. A to mne opět vrací k otázce, jak můžeme opravdu vědět, co chceme opravdu dělat, dokud si to nevyzkoušíme? Téměř až o deset let později vím, co mě baví. A na základní, ani střední škole bych rozhodně nečekal, kde skončím. Při aktivitě „Prevence sociálně nežádoucích jevů“ jsem se zeptal, zda někdo z přítomných někdy dělal práci, která jej vůbec nebavila, pár rukou se objevilo a diskuze byla na světě. Jasně, práci, která nás nebaví, často děláme proto, abychom se nějak uživili. Současně práce, která nás baví, je čas os času rozčilující, stereotypní a někdy bychom s tím vším nejraději sekli. Ale pak jsou lepší dny, které zbytek vynahradí. Nebo si na podmínky naší práce zvykneme, i to je možnost. Ale myslet si, že nemáme na něco lepšího je podceňování sebe sama. Říkat, že ve své práci skončíme, že nás rozčiluje, že stále hledáme něco jiného, což není pravda a očekávat, že se nám výhodná pracovní nabídka zjeví zničehonic sama od sebe, je blud.

Takže, co jsem zjistil o práci, která by bavila mě? Taková, kde jsem svým pánem. Kde mne nikdo moc nebuzeruje a nestojí mi za zády jako mistři ve fabrikách. Taková, kde mám alespoň čas si postavit vodu na kafe (i nyní ji občas piju za chodu a než hrnek dopiju, je z nápoje již ledová káva), a kde si mohu po směně říct: „dnes to šlo“. Taková práce, kde s kolegy vycházíte a ty, které zrovna v lásce nemáte, vídat nemusíte. Taková, kde máte čas si dát v klidu oběd, probrat s partou a kolegy/ kolegyněmi novinky, plány na odpoledne či zájmy. Práce, kdy po vás možná něco zůstane. Kdy možná někomu pomůžete či naštvete tolik lidí, kolik můžete. Zkrátka a dobře, ať už je to práce manuální či kancelářská, ať už jde o profesi pomáhající či dělnickou, cílem by mělo být najít si takové zaměstnání, do kterého nechodíte vystresovaní, a z něhož neodcházíte s horší náladou, než když jste do něho ráno přišli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.