„Blíží se bouře,“ pronesl a očima přehlédl přítmí hostince. Téměř prázdný. Jen u několika málo stolů posedávali postarší muži s prošedivělými vlasy. Usedl na barovou stoličku a objednal si Jantara. Hostinský byl vysoký chlápek s hrubým hlasem, několikadenním strništem a ubývajícími vlasy. Přinesl mu orosenou sklenici, Daniel si ji spěšně otřel a zhluboka se napil.

Cestou do hostince zabloudil. Na poslední chvíli si všiml nedalekých světel a zamířil ke zdroji. Zvedal se vítr, déšť přidával – dorážel na okenní římsy a v kovová napodobenina boty zavěšená nad vchodem do hostince se ve zmateném boji s větrem kymácela tam a zpátky. Pohlédl za sebe, úderný déšť potrhal plachtu vedle domu a kapky na ni s hlukem dopadaly. Na písčité cestě se vytvářely kaluže a Daniel se bořil do bláta. Stěží dokázal zvedat nohy a celý unavený vešel do hostince.

Hladina piva se kymácela ze strany na stranu. Zaměřil se na zlatou tekutinu ve sklenici. Rosa po ní stékala na stůl, otřel ji a uchopil sklenici. Díval se skrze ni.

Vzpomněl si na budoucnost. Na svět za miliony, za miliardy let až hmotný svět zanikne. Na dobu, kdy poslední živočich vydechne. Kdy uběhne dlouhá doba bez života. Na obloze se rozprostírá rudá zář. Slunce se roztáhlo po celé obloze. Vypařilo řeky, zabilo vše živé, spálilo zemi. A stále se na nebi tyčí jako Bůh. Ve zmateném konci světa napjalo své síly.

Jen chtěl naposledy vidět Domov. Dávno, dávno tomu je, co opustili svá fyzická těla. Lidská civilizace zakončila svou pouť ve své dosud známé podobě a její forma přešla do nového stádia. Putujíce vesmírem poznávají nepoznané. Teď se vrátili domů, aby se ještě jednou naposledy podívali na svou rodnou planetu, na níž bývali lidmi. Těmi malichernými stvořeními se svými všedními problémy. Boj s přírodou už prohráli, Slunce teď vládne všemu. Podívej, zem praská, vše je rudé. Oblohu protkávají stovky blesků. Zarážejí se do ztvrdlé půdy. Slunce se přibližuje, Země umírá. Ještě její poslední nádech. Již odebírá její energii. Země umírá, poddává se náruči Slunce, nechť jej pohltí, již nemá život, který by nabídla. Slunce se nasytí. Pomalu se vypařuje. Jako známé slow motion. Umírá pomalu. Zaniká v krvi. Slunce roste, pohlcuje malou modrou planetu. Daniel stojí na posledním nevypařeném zbytku povrchu, je pouhou energií. Nakonec Slunce pozře i tenhle poslední kousek půdy.

Dává si dalšího loka a pokládá sklenici…

„Ještě jedno prosím.“

7. 7. 2011 Roman Krása

Napsat komentář: Cathy Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.