Člověk jako jev je sice pomíjivý, jeho bytí o sobě tím však není zasaženo, je tedy přece jen nezničitelné

Po státní závěrečné zkoušce bych se s vámi rád podělil o několik úryvků z výtečné knihy Arthura Schopenhauer „O smrti“. Přestože je její název poněkud pesimistický, celkové vyznění knihy je vlastně pozitivní a vy po přečtení pociťujete náznak poznání.

• Rozlítostňovat se nad časem, kdy už nebudeme, je stejně absurdní, jako truchlit nad dobou, kdy jsme ještě nebyli;

• Dostane-li se ke slovu zkušenost a uvažování, nebytí určitě zvítězí. Zaťukejte na hroby a zeptejte se mrtvých, zda by chtěli znovu vstát – asi by odmítli. Takového názoru je i Sokrates v Platónově Obraně Sokrata

• Našemu uvažování se bude zdát dokonce směšné, že si děláme takové starosti kvůli tak krátké době

• Nebytí po smrti nemůže být jiné než nebytí před narozením, a nemůže být tedy ani žalostnější

• Před mým narozením uplynula nekonečnost – čím jsem byl po celou tu dobu?

• Smrt nás neděsí ani tak jako konec života, přestože i ten se sotva bude někomu jevit jako hoden zániku, ale spíše jako zánik organismu, protože právě organismus je tělem, v němž se projevuje vůle. Zánik organismu však ve skutečnosti pociťujeme jen ve strastech nemoci nebo stáří; smrt sama existuje pro subjekt pouze v okamžiku, kdy jej opouští vědomí a ustává činnost mozku.

• Ta hmota, jež tu teď leží jako prach a popel, se brzy rozpustí ve vodě, vykrystalizuje, zatřpytí se jako kov, zasrší elektrickými jiskrami, svým galvanickým napětím vyvine sílu, která rozkládajíc nejpevnější sloučeniny, redukuje horniny na kovy; sama se zformuje do rostliny i do zvířete a ze svého tajuplného klína vyvine onen život, jehož ztráty se ve své omezenosti tak úzkostlivě obáváte.

• Prastará a primitivní pojetí světa obsahují výpověď, že žijící bytost smrtí nezaniká absolutně, nýbrž nadále trvá v celku a s celkem přírody.

• Jako Krišna v Bhagavadgítě. Její výpověď zní: na životě či smrti individua vůbec nezáleží. Vyjadřuje to tak, že dává život každého zvířete a také člověka všanc těm nejbezvýznamnějším náhodám, aniž by se jej pokusila zachránit.

• Skutečně, jen omezenci malého ducha se zcela vážně strachují o svůj život a smrti se hrozí jako úplného zániku

• Čím je pro individuum spánek, tím je pro druh smrt.

• Tak pobývá všechno živé jen okamžik na tomto světě a spěchá smrti vstříc. Rostliny a hmyz umírají na konci léta, zvíře nebo člověk po několika málo letech: smrt je neúnavný žnec. Přesto však, jako by toho ani nebylo, je všechno vždy znovu a znovu na svém místě, jako by se nic nestalo, jako by nic nebylo nepomíjivé. Rostlinstvo se vždy znovu zazelená a rozkvete, třepotá se hmyz, ve svém nezdolném a věčném mládí tu je zvíře i člověk a již tisíckrát vychutnané třešně máme každé léto zase před sebou.

• Je naše bytí v čase pouhým odleskem našeho bytí o sobě. To musí spočívat ve věčnosti, protože čas je jen formou našeho nazírání.

• Novozákonní křesťanství takové učení má, poněvadž je indického ducha a více než pravděpodobně indického původu, i když jen prostřednictvím Egypta

• Naproti tomu bráhmanismus a buddhismus zastávají zcela důsledně vedle trvání po smrti i existenci před narozením; životem zde na zemi si odpykáváme provinění z té doby.

• Člověk jako jev je sice pomíjivý, jeho bytí o sobě tím však není zasaženo, je tedy přece jen nezničitelné,

• Smrt a zrození jsou neustálým oživováním vědomí vůle, jež je substancí bytí a sama o sobě je bez konce a bez začátku

• Každá nově zrozená bytost sice čile a radostně vstupuje do nového bytí a užívá je jako daru; ale nic není a nemůže být darováno. Své svěží bytí zaplatí každá bytost stářím a smrtí.

• Rovněž Lichtenberg konstatuje, když charakterizuje sám sebe: „Nemohu se zbavit myšlenky, že jsem zemřel dříve, než jsem se narodil

• Smrt tak může být pojímána jako trest za naši existenci. (Smrt říká: jsi výsledkem aktu, který neměl být, proto musíš zemřít, abys jej smazal.)