Tváře skryté za displeji mobilů a tabletů. Prsty šourající se po malých lesklých obrazovkách a hrající online hru či dopisující si s někým, kdo je ještě ve tři hodiny ráno vzhůru. To je obraz společnosti, která je závislá na podpůrných sociálních hračkách. Společnosti, která je závislá na komunikačních prostředcích, kteří ale samotný proces mezilidské komunikace degradují na prosté a holé věty bez rozvinutého významu.

                Vídám tyto „zdrogované pohledy“ v práci při svačinových pauzách; v restauracích u dvou naproti sobě sedících lidí. Jak rychle nás závislost pohltila. A velká spousta závislých se uchyluje do soukromí sociálních sítí, či již zmíněných online her. Ptal jsem se v práci, co vlastně hrají. Jedni jakási zvířátka, druzí „závislejší“ pak hrají hru „Ingress“. Dlouhé hodiny po práci objíždějí naše město a okolí a hledají oblasti, které musejí obsadit. A když druhý den přijdou do zaměstnání, nemusíme se jich ptát, proč vypadají tak unaveně, ostatně tak vypadáme všichni, protože nám vstávání do práce příliš nesvědčí, ale oni začnou sami tím, že do čtyř do rána jezdili tam a tam a museli obsazovat území, a když zjistili, že bylo jejich obsazené území opět dobyto někým jiným, museli se tam přeci vrátit, aby jej získali zpět. Připadá mi to hodně závislé chování.

                Chápu, že se podíváme na sociální sítě či si s někým dopisujeme, smutné však je, že se tak děje na úkor komunikace reálné. Lidé sedí naproti sobě a místo toho, aby svou přítomnost věnoval jeden druhému, skrývají se za mobily. Na to přeci nemusíme chodit do barů a restaurací. Vyjdu – li si s někým ven, chci se věnovat jemu, dozvědět se, co je nového, rozvíjet myšlenky nad společnými tématy. Jenže se zdá, že živočišný druh, který tohle uměl, vymřel před zhruba patnácti lety. Tehdy všechny tyhle naše sociální hračičky, které nám mají život ulehčovat, nám skutečně ještě pomáhaly. Díky nim jsme zůstávaly s ostatními v kontaktu. Dnes jsme s nimi sice stále online, ale když se vidíme „na živo“, nemáme si mnohdy, co říci. A nakonec i tahle komunikace ustane.

                Namísto čerpání energie k další práci, odpočinku, rozjímání se sebou samým a být na chvíli jen se svými myšlenkami je pro nás tak děsivé, že stále něco hledáme, zapínáme rádio, televizi, internet…utíkáme před sebou. Ale kam nás tato situace dovede? Do doby, kdy budeme doma a komunikovat prostřednictvím technologií? A z lesa se bude ozývat jen zpěv drozda? A marně budeme přemýšlet, kdy došlo k tomu, že si spolu již nikdo nepovídá, že nevznášíme argumenty, neoponujeme si, nesmějeme se, nežijeme. A pohled do očí nám bude nepříjemný a přitom je to jeden z těch momentů, kdy s druhým cítíte, že vás něco spojuje – téma, city, myšlenky. Jenže čas se nevrací a mi tak přicházíme o naše smysly, které nám zprostředkovávají ty nejrůznější a nejúžasnější požitky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.