Roman KrásaČas od času se svět pohne. A to způsobem, jaký člověk nečeká a tempem, které se na první pohled zdá nepřirozené. Občas se přistihnu při uvědomění si, že se svět nikam nehýbe, že dny splývají, že si toho pamatuji příliš málo a za celé roky se nic zvláštního neděje. Pak ale pohlédnu na čas a zjišťuji, že se vteřinová ručička otočila nesčetněkrát, a že změny přicházejí ve vlnách.
Jsou roky klidné, takové, které zkrátka plynou jako stojatá voda. Jako moře bez vlnobití, jako vodní hladina za jasného počasí. Hodiny stojí, netikají. Snad se pohybují tak nepatrně, že jejich pohled nezaregistrujeme. Podobá se to i horské dráze, kdy pomalu stoupáme, kdy je jízda poměrně klidná, ale jakmile se dostaneme do určitého místa, pozice, času, svět se pohne, vteřinová ručička se začne otáčet a období klidu je vystřídáno časem přelomových změn. V minulých letech se nic zvláštního nedělo, měl jsem zaměstnání, studoval…a dny splývaly. Svět se ale pohnul a já s ním a náhle stojím na nové cestě, před novou prací, s diplomem, před studiem nových rozměrů…čelím novým výzvám. Hladina se opět uklidní, vím to, ale momentálně jsem nesen vlnami…otázkou je, co přinese devátá vlna.
Devátá vlna smete,
s čím osm hrálo si,
devátá vlna nese,
však živé nenosí,devátá vlna zavře
mdlá ústa navěky.
A upíráš své oči
na moře bezděky.Úryvek z básně „Devátá vlna“ od Viktora Dyka
Toto uvědomění si zvláštního běhu času v sobě nese cosi transcendentního, přesahujícího naše reálné chápání času. Je ho možné nahlédnout jen při zastavení se a zaposlouchání se do toho tichého tikání vteřinové ručičky, která má moc nás posunovat dál, stávat se lepšími, poznávat možnosti, sebe sama…poznávat smysl.