Vzpomeňme si na svá školní léta. Domácí úkol z matematiky, často opsán z výsledků z konce učebnice. Úkol z českého jazyka, často spíše za trest napsat dvacetkrát vyjmenovaná slova po „m“. Domácí úkol z anglického jazyka, vyplnit si úkoly z učebnice. Velké množství těchto domácích úkolů jsme psali ve škole. Ať před vyučováním nebo o přestávkách. Opisovali jsme je od spolužáků pod lavicí, na toaletách. Snažili jsme se je za každou cenu mít, jinak za ně hrozila pětka, v případě psaní určitého počtu vyjmenovaných slov byl tento počet ještě navýšen v marném boji učitelky naučit nás slova, která si po řádech let již nepamatujeme. Víme, kde se jaké i/y píše, ale abychom tato slova daly dohromady z paměti?

                Jsou domácí úkoly vážně nutností? Zvláště dnes, když má mnoho dětí řadu zájmových kroužků, do nichž jsou často verbováni samotnými rodiče, kteří nemají příliš volného času. Musíme si nejprve uvědomit, co jsme my jako žáci neměli rádi. Byly to právě domácí úkoly, které se stávaly strašáky následujícího dne. V praxi zjišťujeme nemilou věc, že zadávat D.Ú. je možná nutností. Jenže je-li tomu skutečně tak, měly by nám tyto úkoly dávat nějaký smysl. Uvědomme si, že slohové práce z českého či anglického jazyka si děti mohou vyhledat na internetu a poupravit, již zdaleka nejde o tak nemožnou věc jako v našich dobách školní docházky.

                Jako možnou variantu vidím zakomponování projektů do vyučování. Dejme tomu, že realizujeme dva projekty z určitého předmětu ročně. V přírodopisu mohou na internetu nalézt zvíře, které je zajímá a najít k němu specifickou charakteristiku. V dějepisu zase mohou najít informaci, kterou se při vyučování nedozvěděli a ve škole s ní ostatní seznámit. Naučí se ověřovat si informace, vyhledávat je a předávat je ostatním. V matematice je situace horší, k zapamatování matematického postupu je často opakování nezbytné. Nejsme však matematik, takže nalézt schůdné řešení, jakým se vyhnout domácím restům je mimo mou oblast.

                Máme dnes technologie, s nimiž jsme se my museli naučit zacházet, ale pro naše děti jsou již samozřejmostí. A nechtějme se vracet dvacet let zpět a uplatňovat formy výuky, které nerespektují individualitu dítěte. Realizujme projekt, při kterém si děti informace mohou také vyhledat, začlenit do projektu. Ať nám děti pomáhají s vyučováním, pomohou nám rozčlenit jej na dílčí úseky. Veďme je k dialogu, kritickému myšlení, také ale samostatnosti a zároveň práci v kolektivu. Spíše je veďme, aby na souvislosti přišli, nesnažme se jim informace předat násilím. Přijdou-li na informace zdánlivě vlastními silami, zapamatují si látku snáze.

                Profese, které budou naše děti v budoucnu vykonávat, dnes ještě ani nemusí existovat. Naučme je, jak se jim přizpůsobit, rozdmýchejme opět chuť po ověřených informacích, spolupráci, berme ohled na povahu jedince, je-li extrovert či introvert. Vytvářejme projekty, díky kterým bude práce mnohem pohodovější a atmosféra ve třídě přátelštější (i přes konflikty dochází k prohlubování vztahů).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.