Archív / Romány

Efekt motýlích křídel (1. část): Zrození bolesti

moth-1701504_640

„I něco tak malého, jako je třepetání motýlích křídel, může v konečném důsledku vyvolat tajfun někde na druhé polovině světa.“

                                     Edward Lorenz

 

    Předmluva

Příběh, který se chystáš číst se, alespoň co je mi známo, nikdy nestal. To ovšem ještě neznamená, že by se stát nemohl. Podle mne jsou nejlepší a nejděsivější příběhy právě ty, jenž mají tendenci se uskutečnit. Možná, že tento příběh na svém konci také trochu sklouzne k fantaskním představám jeho autora, ovšem vynasnažil jsem se napsat něco, co by bylo přístupně každému. Strašidelnou pohádku pro děti, zamilovaný příběh pro dospívající, ale také drama a horor určený všem těm, kdož se nebojí vejít do světa plného smutku, radosti a hrůz. Do světa, kde žádný krok není předem připravený. Kde každý stránka skýtá cosi neurčitého. Něco schovaného za tenkou clonou normálu, která dělí realitu od imaginace.

Ale tohle přeci je imaginace nebo ne? Samozřejmě že ano. Zdánlivě skutečný svět s elementy života. Stačí se pouze nadechnout a vejít do tohoto světa, kde zítřek nemusí nutně znamenat další rozbřesk.

Pevně věřím, že se ti tento svět, či jak to chceš nazývat, zalíbí. Ale pozor – nesmíš v něm setrvat příliš dlouho, protože jinak nenajdeš cestu zpět.

 

1975

          Zase ta strašná bolest. Cítím ji úplně vzadu v hlavě, Jako by mi po ní skákalo stádo divokých slonů afrických a drtily mi svými těžkými chodidly lebku. Vrací se tak asi každý třetí den. Dokonce už ani maminčiny čaje na to nepomáhají. A s každým následujícím týdnem je ta bolest pořád větší a větší. S každým tím bílým práškem, který maminka koupí v lékárně na Masarykově náměstí, si mi zdá, že sílí. Maminka s tatínkem říkají, že to bude dobré, ale já na nich vidím, že se taky bojí. Zatracená hlava, myslím, že mi pukne.

 

         Ve škole je to asi nejhorší. Když mě tahle bolest chytne v době, kdy jsem u tabule, nemůžu se soustředit. Sice mě už i paní učitelka, když na mně vidí, že mě zase bolí hlava, pouští radši domů, ale nemůže mě takhle přece pouštět donekonečna. Písemky psát musím, a když mě začne bolet hlava při počítání, místo čísel si na test píšu nějaký příběh, je to jediná možnost, jak té bolesti uniknout

         Ale poslední dobou nepomáhá ani psaní povídek o invazi mimozemšťanů. Maminka říkala, že jestli se ta bolest nezmenší, budeme muset zajít v pondělí k doktoru Kvasničkovi, aby se na mě podíval. Několikrát jsem už i doma zničehonic spadl a pár minut o sobě nevěděl. Myslel jsem, že jsem třeba usnul, ale když jsem se probudil, maminka stála nade mnou a plakala. Trvá to skoro půl roku. Ze začátku to byla jen slabá bolest vzadu v hlavě, která se objevila a za chvíli zase zmizela, ale poslední měsíc přichází pořád častěji. Bojím se, aby mi pan doktor Kvasnička neřekl, že mám něco v hlavě. Mám strach, aby se mně rodiče třeba kvůli tomu nezbavili, jako se v knize „Kukly“ zbavovali lidé dětí, které se lišily, jako byla například ta malá holčička, která měla na noze šest prstů. Bojím se, že by se mi mohlo stát něco podobnýho.

Mami, já mám takový strach

           Jsem vzhůru už asi hodinu. Budík po mé pravé ruce ukazuje 3:20 a to už od té doby, co jsem se probudil. Rád bych usnul než mě zase začne bolet hlava, ale nejde to. I když zavřu oči, nedaří se mi myslet na něco hezkého. Čekám, že zase přijde „Křenící se muž“, vždycky chodí pravidelně každou noc v tuhle dobu už týden. Říkám mu Chuckie, protože to jméno vystihuje ten jeho příšerný škleb.

           Vzdouvají se závěsy, to znamená, že už je zase tady. Do pokoje najednou vniknul chlad, jako bych stál nahý před naplno puštěnou mrazničkou. Jako vždycky, stojí Chuckie nejprve u mé skříně odkud mě pozoruje svými úzce roztaženýma očima. Takhle tam postává zhruba čtvrt hodiny a já se mezitím držím své peřiny, kterou si přitáhnu blíž k hlavě a dívám se na něho. Pak najednou zmizí, ale já vím, že je pod postelí. Nepodívám se tam, stačí, že slyším jeho slabé ťukání na dřevo. Pak se přes hranu postele převalí jedna ruka, následně druhá a Chuckie vlaje v místnosti. Pluje u stropu. Shlíží na mě a přitom se pomalu přibližuje a já už rozeznávám ten jeho škleb a skřípavý smích jako když tatínek pracuje s plechem. Jako když se ho snaží pilkou přeříznout. Přesně takový ten zvuk je. Hrůzný a mučivý. Děsivý a mrazivý. Začíná mne zase bolet hlava, ale nevím kam maminka uklízí ty prášky z lékárny. Chuckie je blíž a blíž a jeho smích vycházející z hnijících úst je stále hlasitější. Najednou zrychlí a já myslím, že se o mě rozdrtí, že mi zláme všechny kosti, ale místo toho zase splyne s tmou. Opět jsem v bezpečí, alespoň do příští noci.

„Zase jsi měl ten zlý sen, Kubíku?“ ptala se mě ráno maminka, když jsem snídal chleba s medem. Jenom jsem k ní vzhlédl a pak jsem se zase podíval do talíře.

„Kubo, nesmíš si ty sny tak moc brát.“

„To ale nebyl žádný sen!“ ohradil jsem se.

„Snad si opravdu nemyslíš, že ti po pokoji poletuje nějaký klaun nebo snad ano?“

             Na tohle jsem neměl co říct a ani jsem nechtěl. Věděl jsem, kam by tahle debata směřovala a já jsme dnes ráno opravdu neměl chuť na hádku.

„Nezapomeň, Kubo, že zítra ráno jdeme k doktorovi, aby se ti podíval na tu hlavu. Omluvenku pro paní učitelku máš na stole.“

„Děkuju, mami.“

 

„Čabas Marku, jak je?“ zeptal jsem se Marka hned, jak jsem ho uviděl vycházet z jejich bytu v Zeyerově ulici.

„Fajn.“ Chvíli jsme šli tiše, což nakonec prolomil právě Marek.

„Ty Kubo, viděl jsi včera ´Vymítače ďábla´? Fakt suprovej horor. Byl jsem na něm v Čase, myslel jsem, že půjdeš taky.“

„Měl jsem nějakou práci,“ ale přitom jsem věděl, že jsem právě psal povídku o tom, jak mimozemská civilizace ´Nosticové´unesla ruského prezidenta.

„Jasný, no to je teď jedno. Škoda, žes ho neviděl, fakt kámo. Teda vono tam nebylo moc krve ani žádný zombíci, ale za to si měl vidět tu malou holku, když otáčela hlavu kolem dokola a ten kněz na ni jenom přiblbě zíral a odříkával nějaký ty jejich vymítačský kecy.“

„Jo, škoda, že jsem to neviděl“ ten příběh mne docela zaujal. S Markem čas od času zajdeme do kina Čas mrknout na nějaký nový horor, ale vždycky s námi musí nějaký dospělý, protože jinak nás tam stará Krůtová nepustí.

„Ty hele, nechceš příští tejden zajít na ´Mole people´? Je to vo nějakejch lidech, který žijou pod zemí nebo co.“

„Klíďo, řeknu mámě o nějaký drobný.“ Marek se na mě podíval, zvedl ukazováček a pronesl: „To udělej“ a společně jsme vešli do hlavních dveří prvního stupně základní školy.

         Bolest hlavy se dneska objevila dřív než jindy. Měli jsme zrovna matiku, když jsem se začal cítit slabý. Obraz přede mnou se rozmazával a hlas vyučujícího i hluku ve třídě přicházel jakoby z příliš veliké dálky na to, aby udržel moji soustředěnost. Nově omalovaná třída páté cé se všemi svými dřevěnými skříňkami a skleněnými vitrínami se měnila v cosi starého, nepopsatelného. Opět jsem se ocitl na jednom z Chuckyho míst.

        Vždycky to takhle dělá, pokaždé vybírá místo on. Nyní šlo stejně jako ve skutečnosti o třídu ve škole, i když lavice byly starší a tabule na níž nějaký starý kantor psal byla pouze zavěšená na zdi. Ale to hlavní, co mne udivovalo bylo, že ve třídě sedělo tolik dětí. Poměr chlapců k děvčatům byl daleko větší. Přede mnou seděl jakýsi zrzavý kluk s příliš šišatou hlavou a když poslal přeložený papírek svému spolužákovi přes uličku, všiml jsem si, že počet pih, které hyzdily jeho smrtelně bílý obličej, by se ani nedal spočítat. Zdálo se, že mu tvář neustále leží v rozpáleném pouštním písku Sahary. Vyučující zaznamenal, že jeho student poslal někomu papírek a proto se, s pohybem mrštným jako lasička, na patě otočil a vyrazil směrem k němu. Až do této doby jsem se choval nezúčastněně a myslel jsem si, že se mě tenhle přelud beztak netýká, ale když jsem zpozoroval, že kantor minul nepříjemně vyhlížejícího žáka a zamířil ke mně, začal jsem se pomalu sunout na židli pod starou školní lavici. Až teď jsem si všiml, že v ruce třímá rákosku ohnutou častým týráním dětí stejně starých jako jsem já. Ale v tom se obraz začal opět rozostřovat a já slyšel jen nehmotné ticho. Stále jsem však rozeznával, jak se kantorova ruka rozmáchává k neúprosnému úderu, ale poslední mžik obrazu zmizel s dopadem, rákosky. Ucítil jsem štípnutí na levé dlani a zároveň čísi jemný dotek.

„Jakube?“ Ale ten hlas byl stále příliš daleko.

„Kubo?“ A já si po chvilce všiml, že nade mnou stojí učitel a pohledy všech přítomných studentů směřují mým směrem.

„Jsi v poho?“ zeptal se mě Marek, ale místo odpovědi jsem kvapně utekl ze třídních dveří a během pár minut i z dveří hlavních. Cestou jsem minul budovu soudu a spěchal domů. Zpátky do reality svého pokoje a povídek o mimozemšťanech.

 

           I když je pravda, že se na rozdíl od svých vrstevníků doktorů nijak zvlášť nebojím, tentokrát mne strach probudil už v půl páté ráno a já ležel přikovaný na posteli nebo na záchodě a čekal až do půl osmé než maminka vstane, přichystá mi snídani a následně se společně vydáme za doktorem Kvasničkou na objednanou prohlídku. Cestou mě musela mamka spíše tlačit než abych šel sám. Můj pohyb připomínal horolezecký či lyžařský způsob: jeden krok vpřed, dva kroky vzad. Čím více jsem se však snažil pach dezinfekce oddálit, tím více se mě rovněž zmocňoval neutuchající děs nad chystanou návštěvou.

 

           A přesně tak, jak to bývá jsem při vyšetření žádnou bolest necítil a strach ze mne pomalu opadal. Ale opět se jako fénix zrodil z popela, když si lékař prohlédl rentgen a prohlásil: „Nelíbí se mi to. Vůbec se mi to nelíbí.“ Po pravdě, tato slova se zase vůbec nelíbila mně a jak jsem záhy zpozoroval, tak ani mojí mamince.

         „Budeme muset udělat řadu dalších vyšetření a předně testy z histologie a cytologie. Paní Koupá, je velmi pravděpodobné, že Kuba má na mozku malý nádor, který však svým umístěním a růstem tlačí na centra vnímání, jako je zrak, sluch a tak dále. Možná proto má Jakub ty halucinace, či chcete – li přeludy. Dále je tu snížená schopnost soustředění a koncentrace. Ale nebojte se, další testy nám napoví více, především nám prozradí, nejedná – li se o zhoubný nádor.“

           Tato zpráva mojí maminkou dost silně otřásla a ihned po dořeknutí poslední věty se sesula na nejbližší židli, chvilku nechápavě koukala po okolí, pak se po mně netáhla a rozplakala se. Brečel jsem s ní, i když jsem ani v nejmenším nevěděl, co ten nádor vlastně znamená. Doktor pokračoval: „Každopádně, paní Koupá, je operace nutná, protože nádor snižuje vašemu synovi funkčnost mozku.“ Ale maminka mi dál smáčela ramena, neschopna slova, dokud nás doktor konečně nevyvedl z ordinace, protože má prý další pacienty. Sestra mamku trochu uklidnila, ale jen do chvíle než jsme vyšli z nemocnice a maminka si sedla na nejbližší lavičku, kde se opět dala do usedavého pláče se mnou – svým synem v náručí.

            Ale naše vzájemné obavy byly alespoň trochu rozptýleny faktem, že se podle různých vyšetření s největší pravděpodobností nejedná o zhoubný nádor. Maminka měla takovou radost, že se mnou i s tatínkem vyrazila na Kaolínku u Chodova, trošku se prý vybláznit. I tak jsem ale poznal, že se stále trápí. Ano, i já měl strach, ale natolik nevědomý, že mi nedělal téměř žádné starosti. Snad jen vidina pobytu v nemocnici mnou otřásla. Maminka říkala, že to bude dobrý, prý tam bude spolu se mnou. Další důvod proč se nebát. O to více se mi ale zdálo zvláštní, že jsem se začal bát týden před nástupem do nemocnice a to bylo třetího května roku devatenáct set sedmdesát pět. Myslel jsem, že se to do té doby trochu zlepší. Alespoň ty bolesti, jenže ony stále trvaly a co hůř – byly daleko horší a nesnesitelnější než kdy dřív. Celé dny jsem seděl nebo ležel s hlavou v dlaních a kolikrát jsem měl chuť rozbít si tu zatracenou lebku o zeď našeho malého bytu. Zrak se mi dost radikálně zhoršil a já proto raději dostal brýle. Připadal jsem si jako slepec, kterého z alkoholu bolí hlava. Se psaním jsem raději skončil, protože to za prvé už ani nepomáhalo a za druhé mi bolest nedovolovala přemýšlet a fantazírovat. Jednu výhodu to ale přeci jen mělo – nemusel jsem chodit do školy. To byl jediný kladný znak na celé téhle prekérní situaci. A čím víc jsem neměl co dělat, tím více jsem propadal osamělosti a beznaději.

          Čtvrtého května jsem se ocitl na operačním sále. Maminka ten den pořád brečela. Nechtěla mě pustit a nechat odejít nebo spíše odjet na posteli se sestrou za doktory. Moc si toho teda nepamatuju. Jen snad světla putující se mnou na sál, zářivá a oslepující. Cítil jsem strach, bolest, ale hlavně také naději a právě ta mne držela celou tu dobu nad vodou.

          Pak jsem vdechl nějaký zvláštní vzduch, jemuž říkali éter a já se začal propadat do tíživých hlubin pokojného spánku. Světla se vzdalovala, hlasy se tlumily a já se ztrácel kdesi ve světě královny Mab. A stále jsem padal…hlouběji a rychleji. Jako na horské dráze…

 

napsáno: v roce 2008                                                                                                                                                                                                                  Roman Krása

Leave a Reply

Your email address will not be published.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>