Archív / Romány

Efekt motýlích křídel (2. část) – Elysejské nivy

elysejské nivy

1981

            Střední pedagogická škola v mnohých budila antisocialistický odpor, ale mne upoutala už v prvním okamžiku, kdy jsem ji spatřil. Majestátně se tyčila do slunného dne a já ani ještě netušil, že se právě tato škola brzy stane mým druhým domovem. Někdy nenáviděným, ale mnohdy z velké části spíše milovaným. Naproti ní stoupal do výše kopec, obvykle ozářený jasným a ostrým sluncem.

            Mé první kroky směřovaly do učebny číslo 125. Dalo by se říci, že tahle škola, tato budova, si žila svým vlastním životem. Dýchala svůj čerstvý vzduch okysličovaný rozmrzelými i rozradostněnými studenty plynoucími po chodbách, líbajících se v rozích každého patra. A mnohé páry se s pravidelností kmitavého pohybu vyměňovaly na gauči ve třetím patře, přesně naproti dveřím číslo 307. Mazlíce se na něm, trávili takto celé přestávky. Velké přestávky zůstávaly ve znamení kouřové – pouze několik metrů od hlavního vchodu do školy. Nejpočetnější skupinka těchto kuřáků se dennodenně utvářela u popelnic. A profesoři to tolerovali. Také škola se k tomuto faktu stavěla přijatelně a dávala svým žákům netušené možnosti, jak jinak ještě využít volný čas.

            A škola takto žila dál. Nadále se stávala domovem žáků, kteří přicházeli v půl osmé. To byli ti horlivější studenti dychtící po vzdělání. Ostatní se dostavili těsně před osmou hodinou ranní nebo až někdy během vyučování. Pak škola žila nejvíce za celý den a opět upadla do polospánku až po čtvrté hodině odpolední, kdy téměř všichni její obyvatelé odešli. Zůstali pouze divadelníci, kteří každé pondělí a úterý cvičili na představení. Nebo také intráci, kteří se ale povětšinou odebrali do vedlejší budovy, kde se nacházel internát spojený s jídelnou. A ještě častěji se tito intráci, z nichž většina zaujímala silně zarputilý postoj ke zdejším podmínkám, odebrali na průzkum města. A další den škola opět ožila, načerpala novou sílu a s úsměvem na rtech pozorovala všechny radostné zážitky a události odehrávající se v jejích útrobách.

            Já navštěvoval druhý ročník pedagogického lycea. Zpočátku jsem zůstával rozladěný a mrzutý a asi jako všechny začátky, také tento byl těžký. Ale netrvalo dlouho a já se aklimatizoval a nechtěl odejít. Stal jsem se součástí velkého celku, obrovské rodiny, u níž jsem strávil většinu svého času.

Na jednu hodinu češtiny přišel náš profesor s nějakými prospekty. Mohl být zhruba prosinec, už jsem byl dostatečně zabydlený, ale stále jsem víc a víc vnímal zvláštní pocit samoty a odloučení. I když jsem byl součástí této šílené rodiny, pořád mi něco scházelo a já se bál usuzovat, co by to mohlo být. Byl to někdo s kým bych mohl prožívat radost. Někdo, kdo by rozradostnil každý můj den a každé nové ráno.

            Ale tohle jsem si uvědomil až mnohem později. Až když se všechno změnilo.

            „Ehm, mám tady pár informací k jedné literární soutěži v Náchodě. Jmenuje se Prima Litera. Kdo byste měl snad zájem, přijďte po hodině za mnou. Tak a teď si někoho vyzkoušíme…“ ale to už jsem neposlouchal. Zaujala mne ona soutěž. A čtyřem dalším ze třídy pravděpodobně taky, neboť jsme se po hodině sešli u profesora pro bližší informace. Coby amatérští pisálci horliví do každé možné soutěže, jsme se chtěli zúčastnit i této báječné příležitosti. A světe div se, ale my byli za půl roku mezi nominovanými.

            S radostí jsme se sešli na autobusové zastávce. Směr? Nejprve Praha a poté přestup do Náchoda. Jak jsem tak postával v ranních hodinách na zastávce a vyčkával na autobus, mé oči zamířili napravo hned vedle učitelky, která jela s námi. Po její levici se tkvělo to nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy viděl. Světle hnědé vlasy jí spadaly k ramenům a na rtech jí hrál laškovný úsměv. Nemohl jsem z ní spustit zrak.

            Mí rodiče, kteří mě doprovodili, se mě stále na něco vyptávali. Letmo jsem se na ně podíval a lakonicky odpověděl. Mé omámené oči se ale stále vracely ke krásce, která postávala u bíle cedule na níž stálo červeným písmem 1., čili první nástupiště. Zaujatě jsem ji pozoroval a i když můj pohled neopětovala, po celém těle se mi rozlilo neskutečné horko. S obrovskou intenzitou jsem pozoroval každý její pohyb. Vlnila se v ranním větru a její jemný hlas se nesl až ke mně. Snažil jsem se zachytit téměř každou maličkost. Myslel jsem, že už ji třeba nikdy neuvidím. V životě jsem toho už viděl celkem hodně, ale tohle mne zarazilo. Stál jsem jako zkamenělý. Okouzlený jejím půvabem jsem na ni zíral snad deset minut. Sledoval jsem její rozzářené oči a uvolněnou, jemně opálenou pleť. Připadala mi jako Češka s lehce španělskými rysy. Nenašel jsme nic, co by mi poručilo se od ní odvrátit. To jsem udělal až, když přijel žlutý autobus Student Agency, já nastoupil a i když nastoupila i ona neznámá, v autobuse se mi ztratila a já se smířil s tím, že ji nejspíš už nikdy neuvidím. Že asi stejně jede někam jinam. A já se tedy usadil na pětku a místy lehce podřimoval, zatímco náš autobus mířil do Prahy…

            Kolem se místy tyčilo pár stromů, ale povětšinou jsme jeli přes dvouproudovou silnici, klidnou a oproštěnou od rušné dopravy. Občas jsem vzhlédl z dřímoty a sledoval své spící přátele na vedlejších sedadlech. Jak jemně usnuli, jak upadli do spánku a já tu sedím a hledím ven. Na onu dívčinu jsem docela zapomněl a čekal jsem až opět usnu nebo o sobě alespoň nebudu vědět. Vyčkával jsem až budu zase v transu. Až mé představy získají vlastní cestu.

            No, co říct, nevyhráli jsme, kdepak ani jeden z nás pěti. Místo toho většinu míst obsadili gympláci z jakéhosi východočeského města. Ale my takhle alespoň pochopili jedno: že jsme lepší. Že se naše díla nepodobají ani jednomu z těch nudných výmyslů vhodných leda pro čtrnáctileté naivní holčiny, které ještě nic nevědí o skutečné realitě života. Přijeli jsme s nízkým sebevědomím, ale vírou ve vítězství. Prohráli jsme, ale sebevědomí nám, co se našeho psaní týče, stouplo daleko výše než jsme si dovolili vůbec doufat. A to se přeci muselo oslavit, ne? Museli jsme nějak zahájit naše čtyři dny bez školy, bez učení a neustálého znervózňování se. A jak jinak to oslavit než se s kamarády usadit v baru a věnovat se přátelskému povídání a hraní stolního fotbalu?    

            Nedokáži popsat své vzrušení, když ta spanilá bytost, ten úžasný člověk – bohyně – vstoupila do baru. My seděli venku pod širým nebem, přisedla si k nám, naproti mně a ptala se, jak jsme dopadli. Po dlouhou domu jsem ze sebe nedokázal vypravit jedinou hlásku, jen jsem němě popíjel a hleděl přímo na ni. Párkrát se na mě usmála, a i když jsem věděl, že to nic neznamenalo, nedovedl jsem z ní spustit oči. Uchvátila mne celým svým vzezřením. Každý její pohled mě spaloval a zároveň chladil. Hořel jsem při každém jejím slově a stejně tak se ve mne rozléval mráz. A já ji sledoval stále pozorněji aniž bych se všiml, že míra alkoholu už dávno překročila moji obvyklou hranici a mé vidění se rozostřilo, takže jsem většinu věcí viděl matně. Ale bylo zvláštní, že Nikol, tak se jmenovala, jsem viděl jasněji než dřív. V srdci se mi zrodila touha, racionalita ustupovala do ústraní, ale pořád tu bylo cosi, co mi říkalo: „Ne, takhle to přeci nejde, ne teď.“ A tak jsem raději dál seděl a má touha a náklonnost k Nikol rostla každou následující minutou. Pohlcovala mě, uchvacovala, sžírala. Byl jsem neskutečně omámený a můj pohled se několikrát setkal s Nikoliným a zatímco její zběhl kamsi jinam, můj zůstal a věnoval jí většinu času i pozornosti. Byl její krásou zdrogovaný. Topil jsem se v jejích sytě modrozelených očích a její rty zpívaly líbeznou píseň, kterou jsem slyšel na tisíce kilometrů daleko. Píseň rozkmitaná pohybem jejích rtů, barevných jako okvětní lístek růže a stejně tak lehkých. A její úsměv byl stejný.

…a mé opojení rostlo, že si téměř nevzpomínám, jak jsem se vlastně dostal na ubytovnu ani jak jsem dokázal tak rychle usnout, ale vím, že můj spánek byl klidný a tichý, ovlivněný večerní viděnou neznáma…

            A dny se nesly dál, tentokrát ve znamení divadla. Zkrátka a dobře: odpoledne povinnosti a večer zábava, I když je ale zase taky pravda, že my coby literáti jsme měli vstup povolený všude. Na představení jsme chodili proto, abychom něco shlédli a jestliže mám mluvit sám za sebe, tak taky proto, abych mohl být s Nikol.

            Po večerech se tedy naší hlavní zábavou stalo chození do baru, popíjení nebo spíše opíjení se, hraní stolního fotbalu a příležitostní poklábosení. Když jsme takhle jednou seděli v hospodě s příhodným názvem ´Jeruzalém´, kde se hrál rockový koncert, šly holky tančit. Měl jsem jít taky, netuším proč jsem nešel, ale místo toho jsem seděl dál u stolu a sledoval, jak se vlní do rytmu. S přibývajícím vzrušením, zčásti zapříčiněným nemalým množství alkoholu, jsem pozoroval Nikol, jak tančí a její boky se jemně klaní. Pomalu jsem začal pohupovat nohou, pak si hrát se sklínkou piva. To už se holky vrátily a mne se začala zmocňovat opilost. Opojení rostlo, já se pohyboval do nesrozumitelné hudby a v jedné chvíli se mi podařilo shodit poloplnou sklenici na zem. V zápalu šílenství jsem ji chtěl zvednout, ale ukazováček pravé ruky jsem si přitom nařízl o střep rozbitého skla. Němě jsem hleděl na zem a zdály ke mně doléhal Nikolčin líbezný hlas: „To je moje bunda. Tys ji polil!“ Nechápavě jsem se na ni podíval. Snažil jsem se omluvit a také jsem tak učinil, avšak Nikolčina tvář nejevila žádné známky rozčílení nebo zloby a místo toho mi pomohla spolu s ostatními vstát a společně jsme se vedli na ubytovnu. Cesta to byla vážně k popukání zábavná. Dlažební kostky se před námi rozestupovaly. Čáry krajnice se vůbec nejevily rovné a naše podivné domorodé zvuky musely zmást nejednoho pozorovatele. Navíc občas někdo spadl na zem, kde zůstal sedět a na ostatních bylo, aby ho přesvědčili, že by možná měl vstát. Ale on obvykle místo toho jen vehementně mrskal rukama a všemožně nás od sebe odháněl.

            V těchto chvílích, kdy jsme hráli stolec, houpali se na dětském hřišti a vyprávěli si vtipy nebo jen popíjeli v Jeruzalémě Primátora, jsem kdesi v hlavě cítil přítomnost kohosi neznámého. Přítomnost někoho, kdo mne sleduje a vyčkává. Ten plíživý pocit mi byl dost povědomý, ale dřív než jsem si stačil uvědomit odkud ho znám, zmizel ve vlně zapomnění. Zahalila ho neprostupná mlha a já se probudil ze svého transu a začal se opět bavit.

            Ty dny byly mé nejkrásnější a to z velké části proto, že jsem je mohl po většinu času prožívat s Nikol. Mohl jsem s ní mluvit, dotýkat a dívat se na ni. Houpali jsme se na hřišti a  přitom se vyměňovali své názory. Zvláštní, jak si lidé mohou být za tak krátký čas blízcí. Tak spojeni jakýmsi silným poutem, mocným vláknem opojení. Houpáte se do rytmu větru a přitom hledíte do těch jejích modrozelených očí a v tu chvíli se svět kolem stane nepodstatným. Nezastaví se, ale znatelně zpomalí. V ten okamžik jsem byl pouze já a Nikol. Jen já a to stvoření naproti mně, zcela jasné, nadpřirozeně zřetelné. A její hlas se ke mně nesl v jemných vlnách a vibracích. A právě v tom jediném okamžiku jsem si uvědomil, že na ni nedokáži jen tak zapomenout, neboť jsem zjistil, že ji miluji až příliš na to, abych se dokázal vrátit zpět k osamělosti. Věděl jsem, že milovat znamená něco víc. A jak jsem na ni tak hleděl, občas nastalo nepřirozené ticho. Krátká odmlka narušovaná našimi bezhlasými pohledy plnými síly, víry a porozumění.

            Všichni jsme seděli v začouzeném Jeruzalémě, když jsem se Nikol trochu ostýchavě zeptal: „Nechceš jít ven?“ A tak jsme také šli. Jenom jsem se ke své nelibosti nezmohl na nic jiného než na povídání.

            Cestou zpět do Varů jsem si nadával, že jsem Nikol neřekl pravdu nebo ji alespoň jednou neuchopil za ruku. Seděl jsem na zemi na chodbě rychlíku, protože všechna kupé byla plná. Nikol stála opodál a četla si nějakou knihu. Občas jsem k ní vzhlédl, abych spatřil její modrozelené oči pevně upřené na stránky neznámé knihy. A pak jsem se opět pohroužil do své neklidné duše, zmítán podivnými myšlenkami a vizemi. Rozčilený a rozervaný jako hrdina z románu jsem hleděl z okna a uvažoval.

            „Ahoj Nikol…Ehm, co děláš po škole?“, zeptal jsem se Nikol. Byl to už měsíc, co jsme se vrátili z Náchoda a za tu dobu jsme se stali celkem dobrými přáteli. Občas jsme se šli projít, popovídat si a já se pomalu vzdával všech možných nadějí na úspěch.

„No vlastně nic moc. Jenom musím doprovodit Kamču na bus a pak mám až do půl pátý volno.“ Kamila byla její kamarádka už ze základky.

            „Nechtěla by ses potom někam projet?“ nadhodil jsem možnost a dychtivě čekal na odpověď.

            „No….ale jó, klidně se s tebou projedu, stejně pak nemám co dělat.“

            „Dobře, tak já ti pak zavolám, jo?“

Usmála se a dodala: „Dobře.“

            „Co teď máte?“ chtěl jsem vědět, abych nějak smazal předešlou diskuzi a udělal z ní cosi naprosto nevinného.

            „Anglinu, to bude zase vopruz. Máme Hnízdila.“ Tak to jsem se ani nedivil, že to bude opruz. Hnízdil byl na zdejší škole nejneoblíbenějším učitelem a našlo se jen pár jedinců, kteří ho jakž takž snášeli.

Zajel jsem se svým Volvem P1800 na louku v Bohaticích. Už dávno bylo půl páté, ale když ten čas nastal, ani jeden z nás si ho nevšiml a teď bylo kolem šesté. Nemělo smysl jet zpátky, když autobus jel zase až za hodinu a půl a tak jsme se ještě jeli jen tak projet. Byl červen a večer mimořádně teplý. Vyšli jsme z auta, opřeli se o kapotu Volva a pozorovali slábnoucí slunce, jak putuje k horizontu.

            „Je krásně,“ pronesla Nikol.

            „Jo, to je.“ Neměl jsem co víc dodat a ona podle všeho také ne. Udělala několik kroků dopředu a rozpřáhla ruce, jakoby toužila vstřebat poslední zbytky sluneční záře. Několik málo obláčků si plulo po obloze svým lehkým tempem a hledělo na nás z výšky. Nikol se otočila ke mně a já se nezmohl na jediné slovo. Jemný jarní vítr si pohrával s jejími vlasy a sluneční paprsky dorážely na její překrásnou tvář a osvětlovaly ji. Rozbušilo se mi srdce. Mocně a se vší zběsilostí.

            „Děje se něco? Vyrostlo mi snad třetí oko?“ zeptala se, když si všimla mé vážné tváře. Po chvilce ticha jsem pouze záporně zakýval hlavou. Jemně sklonila hlavu a pousmála se. Pak se pohnula směrem ke mně. Celou jsem si ji prohlédl. Její štíhlé modré rifle dotančily ani ne na celý metr ode mne. A její černé tričko bez rukávů se vzdouvalo pod jejími nádechy zatímco jí do zad pražilo slunce. Chtěl jsem něco dodat, ale zase jsem pusu zavřel, protože Nikol se stále usmívala a právě tomuhle úsměvu se nedalo pro nic na světě odolat. Naklonil jsem se a uchopil ji za boky. Přitáhl jsem si ji k sobě. Nebránila se. Na tváři jí jen hrál ten mírný úsměv, nyní už o něco vážnější. Opřela se o mě a naše rty se dotkly.

            Zůstali jsme takhle možná čtvrt hodiny. Téměř patnáct minut jsme skoro leželi na kapotě Volva a naše těla hořela pod vlnou vzrušení ze vzájemných dotyků. Jemně jsem Nikol zajel rukou pod tričko a dotkl se jejího břicha. Pohladil jsem ji, držel za boky a líbal. Nehodlali jsme se pustit.

            „Odvezu tě domů,“ nabídl jsem se, když jsme opět usedli do auta.

            „To bys byl moc hodný,“ odpověděla a zlehka mne políbila. Slunce končilo svoji pouť – dohořívalo. A my se za svitu posledního zlatavého paprsku vydali pryč.

„Se srdcem na dlani, jež ti chci darovat, toužím tě stále milovat.“ S touto myšlenkou jsem sešlápl plyn a vyjel s radostným větrem opřeným do mých zad…

One Comment

Leave a Reply

Your email address will not be published.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>