Kolik milovaných věcí se dá ztratit na jediné cestě? Co všechno je možné usmrtit během jediné jízdy životem? Nesčetněkrát jsem si ten okamžik přehrával. Stále a stále jsem si ten den opakoval, ustavičně ho rekapituloval a ničil se nad vlastními vzpomínkami, které mne chtěly zahubit.

To co vám je tolik drahé povětšinou zemře. Jak řekl mistr hororů Stephen King: „Vše co miluješ, ztratí se v dáli“ a je to pravda. Tak ohavná, že mne nad tím pomyšlením rozbolela hlava. Nad vědomím, že vše je možné ztratit. Ať už děláte cokoli, ať už se snažíte sebevíc. Zlo a zkáza opět povstávají z popela jako bájný fénix, aby mohly vše živé zahubit. Život i smrt jsou irelevantní, vždy záleží na úhlu pohledu, z něhož se na ně díváte.

Nikol říká, že už je to tady. Těžko říct, já nikdy nerodil a tak jsem honem rychle popadl její nemocniční tašku a s Nikol hupsnul do auta. V noci jí ještě bylo dobře, ale k ránu nejspíš přišly první kontrakce a tak nyní spěcháme do nemocnice. Zasuneme se do modrého focuse a vyrážíme nebo spíše se řítíme k porodnici. Už dávno jsem vyměnil staré dobré Volvo za tuhle fordku. Bože, co bych teď dal za své Volvo! Nikol na zadní sedačce zhluboka oddychuje. Neotáčím se, dávám překvapivě pozor na cestu, abych nás nevyklopil u nějakého pangejtu a přitom sleduji tachometr, jestli malá ručička neporušuje pravidla silničního provozu tím, že by ukazovala na příliš vysokou hodnotu.

 

Zdá se mi, že se dost setmělo. Tmavá mračna se kupí k sobě a propouštějí ze svého povrchu jemné kapičky deště. Vozovka je smáčená, kola kloužou. Zpod pneumatik se odráží voda. Nikol se nadechuje. Přejíždím přes křižovatku, tichou a harmonickou.

„Uííííu!“ zazní mi v uších a vzápětí se přede mnou objeví vysoký náklaďák. Řidič se na mě kření. Snažím se sešlápnout brzdu a stočit volant, ale je příliš pozdě. Přitom tam ten náklaďák ještě před chvilkou nebyl. Řidič se směje, vlasy má zježené a poslední, co spatřím než se ozve ohlušující rána, jsou hluboké oči kamioňáka. Někde jsem je už viděl, ale nemám ponětí kde. Svět se vzdaluje…rychle a nemilosrdně. Slyším děsivý křik. Vidím zčernalou krev a cítím silný náraz. Stále hledím do těch hluboko ponořených očí, které vypadají jako ztracené v čase. Ani mladé ani staré, ale nadevše vědoucí. A s pohledem upřeným do těch vznešených očí se ztrácím v temnotě. A čísi příšerný řev pomalu ustává, jako když docházejí baterie v diskmanu. Pomalu, zdlouhavě a jako by nikdy neměl přestat, zaniká v ohlušující bolesti a úderu, který mne zatlačí do země.

 

Rozevírám ztuhlá víčka a nade mnou ční šeď – nekonečná a osamocená. S bolestí se mi podaří otočit ztěžklou hlavu do prava. Se zvláštním skřípavým zvukem se přede mnou zas a znovu zjevuje rudá tvář křenícího se muže. Naráží do mne, ale je to jen představa. Pouhý přelud, ale i tak příliš nepříjemný. Vedle sebe vidím vrak svého auta. Ten obraz je až moc surový, příliš skutečný. Fordka vězí zaklíněná ve sloupu v objímací poloze. Skla jsou roztříštěna, sloup zkrvavený. Náraz mě musel vymrštit ven na vozovku.

„Kde je Nikol?“ ptám se sám sebe. Vedle mne neleží. Nikde ji nevidím. Hvězdy nesvítí, vše zahalil déšť, který z šedého sloupu smývá krev, jež jako hladový návštěvník, putuje stále dál. A obličej muže vždy ustoupí a znovu udeří. Opět a neúprosně. Sráží mne do království paní Mab, do mé mysli. Těkavými pohledy hledám Nikol, ale můj unavený mozek ji nikde nezaregistruje. Pociťuji stesk, děs, strach a znovu upadám do bezvědomí zatíženého bolestí a smutkem.

Jsem v nebi? Oslnivá zář mě píchá do očí, dráždí je. Sám sebe se ptám, kde jsem se to právě ocitl. Vše kolem mne je zahaleno do bílého rubáše. Z dálky slyším tlumená pípání přístrojů. Vzpomenu si na text písně od Michala Penka:

 

„Hovor mužů schoulených
na postelích, úplně ztich.
Co se dá říct koncům scén,
to nebyl sen, to není sen.
Jen ten přístroj stále pípá
poslední pouto k písní v ní
i k té péči intenzivní,
jejiž dlaně růžové sem plentu dávají

Hej, jděte pryč s tou svou zástěnou.
Nestrojte svět do siluet
jinak jej znám.
Jděte pryč s bílou zástěnou.
S absolutním vyčleněním, nechci být sám“

 

Okolí je nejasné, jaksi rozmazané. Objekty mi splývají a já tak vidím pouze jednolité bělmo. Nějaká silueta se nade mnou sklání. Rty se jí pohybují, ale já nedovedu rozeznat, co ony tiché rezonance znamenají.

 

Konečně se trochu vyjasňuje. Můj první úsudek byl nesprávný. Nejsem v nebi, nýbrž s největší pravděpodobností v nemocnici. Jsem zmatený. Obličej nade mnou patří nejspíš doktorovi a jeho suchý hlas se mi v hlavě rozléhá: „Vítejte zpět, pane Koupý.“

„Kde, kde…?“ snažím se zeptat, kde to jsem, ale rty jsou pořád trochu znecitlivělé.

„Kde? Přeci v karlovarské nemocnici.“ Přivřu oči. Vybavuje se mi ona autonehoda, všechny ty obrazy se jeví najednou až příliš zřetelné. V tom sebou trhnu a podívám se na lékaře: „Kde je Nikol?“ zeptám se.

„Pane, nejdříve byste si měl trochu odpočinout.“

„Ne, ptám se, kde je Nikol?“ ale muž stále jen mlčí.

„Tak kde je?“ téměř to zakřičím. Rty, před několika vteřinami ještě ztuhlé, mě malinko zapálí a hlava se mi bolestí málem rozskočí.

„Prosím,“ dodám.

„Je nám líto, ale Nikol Bauerová tu autonehodu nepřežila. Dělali jsme, co jsme mohli, ale bylo už moc pozdě.“

Zabořím hlavu do měkkého polštáře a nesouhlasně kývu hlavou. „To přeci není možné.“ Po chvilce ticha opět vzhlédnu k lékaři.

„A ten druhý řidič? Jak je na tom ten kamioňák?“

Doktor se na mne zmateně dívá.

„Žádný další auto tam nebylo. Jen váš Ford zaklíněný do sloupu. Ale žádný náklaďák.“ Pak se dotkne mého ramene: „Odpočiňte si.“ A já už nepřítomně hledím do stropu a pozoruji ho ještě dlouho poté, co lékař z mého pokoje odejde, než začnu na svých bedrech pociťovat zátěž spánku.

„Byl tam,“ a s touto poslední myšlenkou se mu oddám

 

Žádné vážnější poranění jsem neměl, takže mě během týdne propustili z nemocnice. Musel jsem sice ležet a dodržovat klidový režim, ale alespoň jsem byl konečně doma. Doma, kde mi všechno, každá vůně, zvuk, otisk prstu na obývací stěně, připomínal Nikol. Kde každý závan větru opět přivolal onu tíživou vzpomínku na autonehodu. I teď, když mám namířeno k hospodě Havran, jsem si jistý, že tam ten náklaďák byl. Pravdou ale zase je, že jsem ze své polohy v leže žádný nezahlédl. A stejně tak ho nezaznamenala ani policie. Vím však, co jsem viděl. Hrůzný obličej kohosi, jenž mi nahlodává myšlení a nutí mě neustále se vracet ke smrtící vzpomínce.

 

Vkráčím k Havranovi a u výčepního pultu na mě už mává Marek. Po základce se vydal na průmku, zatímco já šel studovat na pajdu. Kdo by si pomysle, že se po těch letech, kdy jsme se neviděli, shledáme jednou týdně v téhle hospodě, kde snad není nikdy plno a můžete se být jistí, že se vám naskytne nějaká filosofická otázka.

„Čabas Jakube, jak jsi na tom?“ A už je to tady. Co jsem říkal – filosofie. Pořád ten stejný pozdrav „Čabas“. Stále ten samý obličej. Najednou mám chuť vykřičet všechen svůj vztek na svět kolem a hlavně sám na sebe. V tuhle chvíli bych Markovi s chutí zpřerážel zuby. Už jen za to děsné uvítání. Za otázku „Jak se daří?“ byste asi rozbili hubu každému a ještě rádi, zvlášť když to jsou sotva tři týdny, co vám zemřela manželka společně s očekávanou dcerkou.

Přišourám se na barovou židli a cosi zamumlám. To něco je „jedno velký.“ Marek už mi čepuje dvanáctku a za minutku přede mnou již stojí v celé své kráse. Přesně, jak ji stvořil.

„Tak co, jak se cejtíš?“ opakuje a já cítím, že se mi příčí všechny svaly v těle.

„Jak by ses cejtil ty, kdyby ti v jedinej zasranej den umřela manželka i mimino?“ zavrčím a němě sleduji zářivou barvu piva.

„To bude dobrý, uvidíš.“

„To těžko!“ odvětím.

„Ale jo, uvidíš, že jakmile se z toho trochu oklepeš a zklidníš, zlepší se to. Zapomeneš na to.“ Říká výmluvným tónem, ale já jsem neoblomný a v tuhle chvíli dost rozčilený. Co to je hergot za rady?

„Tak na to ti zvysoka seru! Co když nechci zapomenout? Napadlo tě tohle vůbec? Co když ji do hajzlu pořád miluju tak, že se jí nechci vzdát ani když je po smrti?“ V koutcích očí cítím jemné šimrání. Vyklopím do sebe půlku sklínky, na stůl hodím dvacku: „Drobný si nech“ a zase se odšourám ven. Do noci beze jména i špetky citu. Bez hvězd i měsíce, bez příslibu zítřka.

 

Ložní prádlo, dříve tak upravené, jsem nehorázně rozkopal v přívalu vzteku, který se dostavil, když jsem přišel od Havrana.

Sedím na posteli a hledím před sebe, jako by se tam snad něco ukrývalo. Pravdou je, že se bojím pohnout. Děsím se, že by jediný pohyb mohl po místnosti roznést vůni Nikolina parfému. Mám strach, že kdybych nechal povlečení srovnané, viděl bych naše společné milování nebo jen dlouhé společné rozhovory. Ničí mě, když si uvědomím, jak jsme se před měsícem radovali z očekávaného miminka. Vzpomínám si, když mi Nikol pověděla, že se mnou čeká dítě. Koupil jsem jí devět orchidejí na znamení následujících devíti měsíců a vzal jsem ji na večeři. Vím, že to nebylo moc originální, ale co? A pak jsme si udělali společnou koupel. Okolo nově obložené oválné vany jsme poskládali vonné svíčky a věnovali se sobě navzájem. Tenkrát mi na mysl nikdy nepřišla myšlenka, že by to snad někdy mohlo být jinak. Alespoň ne takhle radikálně.

Pohnu se a rázem mi nosem pronikne sladká vůně jarních květin. Nikol tu přede mnou opět stojí. Znovu se líčí u toalety. Zase si maluje ústa rtěnkou a její modrozelené oči mě pozorují v zrcadle. Pak vstane a odchází z pokoje. Ve dveřích se proměňuje v pouhou mlhavou vzpomínku. Ale její vůně je tu stále a spolu s ní se ocitám na rozkvetlé louce. Okolo roste vlaštovičník a poletují modří motýli. Tuhle krajinu mi připomene ona jemná vůně jara. A stejně jako Nikol, i tahle vůně se mění. Stává se zamlklou vzhledem k okolnímu hluku. Zaniká v prohlubni minulosti, v dáli, ze které se nic nevrátí. Je prodchnuta nezměrnou vášní a slzami.

 

Vstanu a z police sejmu knihu s oranžovým přebalem. Odcházím s ní do obýváku, kde ji pokládám na stůl. Přejdu do kuchyně, postavím si vodu na čaj a vracím se ke knize. Jemně se dotknu jejího tvrdého hřbetu a ihned mnou prostoupí nostalgie. Pohladím ji po obalu, na němž vyčnívá název „Mrtvá zóna“, knížka od Stephena Kinga, mého oblíbeného autora. Tuto knihu jsem dostal od Nikol k Vánocům v roce 2000. Na první stránce je úhledným písmem napsáno „Mé lásce Jakubovi k Vánocům 2000.“ A pod tím stojí „Miluju tě, drahý!“ S hořkostí knihu opět pokládám. Projde mnou pocit osamění, vědění i toužebné víry a zase rozevírám knihu na přední straně předsádky. A se smutnou duší pročítám autorovu anotaci, jež je zároveň výtahem z tohoto románu: „…a ten den byl náš nejlepší, i když ještě dnes je pro mne těžké uvěřit, že se vůbec někdy psal rok 1970, že se bouřili studenti a Nixon byl prezidentem, že nebyly žádné kapesní kalkulačky a domácí videorekordéry, že nebyl žádný Bruce Springsteen, ani punkové kapely. A jindy se mi zase zdá, že mám tu dobu na dosah ruky, že se jí skoro mohu dotknout, že sotva bych tě objal kolem ramen, dotkl se tvé tváře nebo krku, mohl bych tě odnést s sebou do jiné budoucnosti, kde by nebyla žádná bolest, tma ani těžká rozhodnutí. Inu, všichni děláme, co umíme, takže to musí být dobré. A pokud to není dobré, stejně to musí stačit.“ Ano, jak příznačné, že jsem si vytáhl právě tuhle knihu. Tolik se podobá mé přítomnosti, mé tužbě, jak rád bych Nikol odnesl někam, kde by mohla žít a kde bychom byli šťastní.

Opřu hlavu o opěrku, zavřu oči a zhluboka oddechuji. V koutku očí cítím silné bodání, jak se slza zapomnění dere ven. Unikám do jiného světa. Mám ho téměř na dosah ruky a…konvice se vypne. Jdu si zalít čas, odnáším si ho do obýváku a opět unikám v knize. Stávám se její součástí. Ukrývám se v nemilosrdných slovech Prologu a s duchem minulosti se jí poddávám. „Než dokončil vysokou školu, John Smith už úplně zapomněl, jak sebou toho lednového roku 1953 ošklivě praštil na ledě…“

 

Znovu, opět, stále a nehorázně…tahle slova mi vytanou na mysli. Znovu po tolika letech cítím zvláštní tlak v hlavě, jakoby mi v ní něco bez ustání bušilo. Chci křičet, ale nejde to. Nevydám jedinou hlásku. Místo toho se mne zmocňuje strach.

 

Už několik dní vidím tvář Křenícího se řidiče. Někoho mi připomíná. Někoho, koho jsem kdysi určitě znal. Vidím ho jasně a přitom zastřeně. Vím, jak vypadá, ale vlastně mi pořád něco uniká. Má rozčepýřené černé vlasy. Jindy zase uhlazené. Nikdy není úplně stejný. Jen ten škleb zůstává charakteristický spolu s pocitem,  jaký ve mne vyvolává, když přichází. Někdy se mi zdá, že můj žaludek plave, jindy mám sto chutí si omlátit hlavu o zeď a občas a to jen zřídka ho spatřím přímo. Vídám ho všude. Na záchodě, v kuchyni, obýváku. Dokonce i v ložnici leží vedle mě. Netuším, co ode mě chce, ale hodlám to zjistit. V prvé řadě si ale musím rozpomenout, odkud toho chlapa znám.

 

Prohlížím si knihy, které jsem napsal. Do očí mne bije titul: „Nad Propastí,“ má vůbec první vydaná kniha. Ale odloudím se od ní a zrak mi spočine na názvu: „Stejně jako stín pochybnosti.“. Nikdy bych nečekal, že se právě tenhle příběh stane mým prvním bestsellerem a že mě doslova vyšvihne na post spisovatele. A opět má mysl zapátrá v minulosti tak radostné, jak bolestná je přítomnost. Znovu cítím mokvající víčka a stísněný stesk. Vyndám knihu z regálu vyhrazeného výhradně pro mnou napsané romány. Obemknu ji rukama. Přičichnu k laskavé vůni papíru. Pohladím ji po jemně oranžové stránce na, na níž se nachází jarní strom, jasný a již zelený. Pod ním si leží mladý milenecký pár v náručí a v dáli zapadá slunce v objetí vzdáleného města. Kdyby nějaký pozorný pozorovatel pečlivě prozkoumal onen milenecký pár a porovnal jej s mými a Nikolčinými společnými fotografiemi, zjistil by, že se jedná o jednu a tutéž dvojici. Celkově je dost zajímavé, že mě k napsání tohoto románu přemluvila Nikol. Nikdy jsem tomuto dílu příliš nefandil, ale zároveň ho miluji, neboť nás vyzdvihl kamsi výš a pomohl nám z poměrně těžké finanční krize.

 

Opět si knihu prohlédnu, rozevřu a začtu se do první stránky: „Když sedíte ve škole a díváte se z okna, zatímco se ve všech třídách učí a vám se právě v tu chvíli učit nechce a tak raději trávíte čas na chodbě, je všude kolem vás zvláštní tichý hluk. Putuje od dveří ke dveřím, jako slepý návštěvník hledající tu pravou cestu. A jak tak sedíte například u počítače, píšete mail své milé a občas se zahledíte do slunečního jasu panujícího venku, říkáte si, že je to vlastně i celkem fajn, takhle si tu sedět a na nic nemyslet. Pouze si psát mail, mrknout, co je nového ve světě a tak. Ale zároveň pociťujete zvláštní pocit odloučení, jako by všichni ti lidé za zavřenými dveřmi byli na kilometry vzdáleni vašemu nynějšímu místu působení…“

 

No dobře, vím, proč se mi do psaní právě téhle knihy nechtělo. Asi největší důvod byl, že se z velké části jedná o autobiografii. Popisoval jsem v ní středoškolský život ze svého vlastního pohledu. Je sice pravda, že v devadesátém sedmém roce, kdy jsem román vydal, ještě nebyl internet tolik rozšířený, ale přesto již jisté známky komunikace existovaly a já chtěl, aby když už se kniha vydá, byla dobře dostupná i čitelná také pro další generace. Dále se v knize vyskytoval milostný začátek mě a Nikol a uznejme; není zrovna jednoduché popisovat svůj vlastní životní příběh. Ale zase, jak jsem za těch zhruba deset let zjistil, každý spisovatel vkládá do většiny svých děl kousek svého reálného života. A právě to se Nikol líbilo nejvíce. Nejspíš proto, že se nejednalo o žádný horor ani fantasmagorii, ale o skutečný svět středoškoláků, který ona sama také prožila. A z těch dalších vydaných knih, které následovaly se jí „Stejně jako stín pochybnosti“ líbila skutečně nejvíce a četla ji snad pětkrát. Nevím, jestli někdo tento titul otevřel vícekrát, nejspíš ne. Ale pro mě byla mojí fanynkou číslo jedna Nikol, která četla i rozpracované verze románů a říkala mi o nich své názory. Jednou se mi stalo, že jsem psal knihu „Zrození Apophise.“ Šlo o katastrofické sci – fi. Nikol si to přečetla, a protože jsem ji vždy prosil o subjektivní názor, sdělila mi, že to je hrozný. Přitom se sice smála, ale pořád opakovala, že to je: „fakt děsnej román.“ Už jsme ho ale dopisoval, a tak jsem ho také vydal. A většina recenzí se shodovala s Nikoliným názorem. Od té doby jsem častokrát dával na její rady ohledně zpracování svých děl.

 

Vím to, konečně jsem se rozpomenul, kde jsem toho křenícího muže viděl. Kdysi se schovával pod mojí postelí. Strašil mne, když byla tma a když se bolest hlavy stávala nesnesitelnou. Říkal jsem mu Chuckie. A nyní přichází znovu. Opět mě chce vyděsit k smrti. Jenom nevím, proč se vrátil. Myslel jsem si, že jsem ho tenkrát zničil.

Vzpomínka na Chuckieho mi v hlavě vytanula jako žhavá louče. Jeho tvář se zjevila v mé mysli, kde se před lety zrodil z chorobné představy malého vyděšeného dítěte. Jeho zjev, tělo i háv se vždycky měnil. Pokaždé vystupoval v roli někoho nebo něčeho jiného, ale pořád byl příliš odporný. Ohavný a smradlavý. A pomyšlení na něj mě teď přivádí k nepříčetnosti.

 

„Ááaach“ křičím znovu a znovu. Jako akční film plný hollywoodských efektů se přede mnou žene kamion. Řidič se kření. Prší. Mužovy oči žhnou krvavou barvou nenávisti. Slyším vedle sebe křičet Nikol. Rve mi to uši. Cítím silný úder. Boční dveře se drtí a berou Nikol s sebou. Kov se loupe jako máslo, tak jemně a lehce. Nikol ječí. Náraz mne vystřelil dopředu. Přistávám několik metrů od našeho auta. Náklaďák tlačí polovinu auta, z něhož zbyl jen vrak. A spolu s Nikol zabrzdí o betonový sloup, kterého se dotkne a od něhož je Nikol měkce odlepena zpět a sesune se k zemi. Nikol umírá. Muž na mne pohlédne, přežil to. Pouze předek auta má trochu pošramocený. Kření se. S vrčivým hlukem motoru sešlápne pedál a opět udeří do sloupu. Nikolino tělo se vzedme, vypulí oči a bez známek života klesne dolů. Náklaďák jezdí tam a zpět. Dopředu a dozadu. Z Nikoliných úst vytéká krev. Miminko v jejím břiše se drtí, noří se do močálu krve. Ale náklaďák svoji jízdu stále opakuje, dokud se hlavička miminka neprotlačí skrze svalovinu bříška. Ustane hluk motoru.

Ležím na zemi, neschopen pohybu ani nádechu. Nohu mám nejspíš zlomenou, jsem potlučený. Nemohu vstát, i když to tolikrát zkouším. Auto zastaví, muž vystoupí. Pohlédne na mě a zakření se. Poté odchází podle krajnice pryč a já upadám do bezvědomí.

 

„Uuuch,“ rozevřu oči a zhluboka oddechuji, jako bych právě vyšlápl Matterhorn. Myslím, že se mi hlava rozpůlí ve dví, tak strašně mi třeští. Odlepím hlavu od polštáře promočeného slzami a přetočím se na záda.

4 : 37, ukazuje budík po mé levici. Hlavu mám plnou snu, který právě skončil a slzy jsou toho důkazem. Chce se mi zvracet. Shodím nohy z postele a chodidla zasunu do pantoflí. V koupelně si pustím ledovou vodu. Opláchnu si obličej a zvednu hlavu k zrcadlu, abych si prohlédl sám sebe, i když vím, že vypadám jako zpráskaný pes. Všimnu si prvních stříbrných pramínků vlasů na hlavě. Včera tam ještě nebyly. Položím dlaň na svůj odraz v zrcadle, ale místo otisku na něm zůstane skvrna od sražené krve. Olíznu si prst a v ústech okamžitě ucítím pachuť kovu. Přitom ale nejsem zraněný, jen ten otisk se na zrcadle po mém dotyku objevil. Hrábnu do přihrádky nad hlavou, vytáhnu dva ibalginy a zapiji je sklínkou ledové vody. Ihned cítím silné zaškubání vzadu v hlavě. Teď už jenom čekat než ta děsná bolest poleví a po obědě se asi objednám u lékaře na kontrolu. Není přeci normální, abych se každý den po dobu tří týdnů, budil ve stejnou dobu z nočních můr a se šíleným řevem v hlavě, jaký vydává dieselový motor osmiválce.

 

„Soukromá ordinace pana Havlínka, přejete si?“ zní ze sluchátka hlas zdravotní sestry.

„Dobrý den, tady Jakub Koupý, chtěl bych se objednat na kontrolu.“

„Máte u nás kartu, pane Koupý?“

„Měla by tam být.“

„Vydržte minutku, najdu si vás v počítači.“

Vteřiny odtikávají než se sestřička opět ozve: „Našla jsem vás. Na kdy by se vám to teda hodilo?“

„To je jedno, hlavně někdy tenhle měsíc.“

„No, pan doktor má volno za čtrnáct dní v úterý, tak se když tak stavte.“

„Dobře, děkuji…nashle.“ Ani nepočkám až sestřička odpoví a odkládám mobil. Přitisknu si studený obklad na zátylek a hlavu opřu o křesle. Bolest pomalu ustupuje, ale stále cítím silné tepání. Pocit, že mi po hlavě přejíždí lokomotiva sice mizí, ale za to stále živě vidím výjevy z dnešního snu a každou chvíli se málem pozvracím při vzpomínce, jak náklaďák drtí Nikol.

Zavřu oči, polknu poslední hořkou slzu a vnímám chlad procházející mojí myslí…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.