2009

Kam pohlédnu, rozprostírá se noc. Nohy mě táhnou kupředu, ale jít nikam nechci. A přestože se bráním, původní pud je silnější.

Kráčím po prostředku jakési ulice, po stranách silnice stojí zaparkovaná auta. Pouliční světla zdůrazňují jejich značky: Škoda, Seat, Škoda, Volvo, Octavie, Fabie. Na chvilku se zastavím, abych prozradil sám sobě, co tu vlastně dělám, ale než si stačím odpovědět, ocitnu se z ulice v malém domě. Stojím v čísi kuchyni a z vedlejší místnosti ke mně doléhá hlas Roba Zombieho. Podle velikosti kuchyně se s největší pravděpodobností jedná o 2 + 1. Pohled z okna mi stačí k tomu, abych zjistil, že jsem zhruba v osmém patře a podle výhledu a známých budov usuzuji, že jsem v nějakém panelovém domě v Ostrově, i když absolutně nechápu, jak jsem se tady vlastně ocitl. Zaslechnu čísi jemný hlásek vycházející z ložnice. Přejdu k ní a na balkoně vidím osamoceně postávat zhruba patnáctiletou dívku. Mluvím na ni, ale buď mě nevidí ani neslyší, nebo jsem přes hluk Roba Zombieho a jeho Draculy neviditelný. Každopádně k ní přijdu blíž.

           

            V jednu chvíli se má ruka téměř dotkne jejího ramene, ale v momentě ucítím silný zápach plynu, čemuž nerozumím. V těchhle panelácích mají nearomatický plyn.

Křičím: „Slečno!“ ale dívka na balkoně se ani nepohne.

            „Slečno, nejspíš jste zapomněla vypnout troubu!“ ale to děvče stále pozoruje ruch ulice. Ale to už mě štiplavý a omračující zápach plynu dráždí natolik, že se rozeběhnu zpět do kuchyně. Pohlédnu na všechna kolečka a všimnu si jednoho, který je zapnutý. Vztáhnu na něj ruku, ale ta jen projde skrz místo aby kolečko objala. Zkouším to pořád dokola než se opět rozeběhnu do ložnice s balkonem.

            „Slečno, poslyšte, chcete tady vyhořet?“ ptám se  dorazí mne, když se jí chci dotknout. Má ruka skrze ní projde stejně, jako prošla kolečkem na kuchyňských kamnech. Prsty se stávají nehmotnými a celé mé tělo jako by se vznášelo.

            „Kurva, tak slyšíte mě?“ ale nikdo mi neodpovídá. Dívka dál hledí z balkonu, pod nímž se rozprostírá dětské hřiště s klouzačkami a houpačkami a taky s takovým tím kolotočem, na kterém, když se přitáhnete blíže ke středu, jeho rotace se zvětší. Můj hlas přichází jakoby zdáli. Jako bych ležel pod vodou a snažil se promluvit. Slečna na někoho mává, nejspíš na své přátele.

            „Áhóój, pojďte nahoru, matka odjela do Tesca na nákupy.“ Snažím se ji mermomocí upozornit na unikající plyn, ale marně.

            „Musíš nám otevřít, Jani,“ volá její kamarád nahoru.

            „Tak počkejte,“ zní poslední odpověď. A já už tuším, co bude následovat. Vím, že Janini přátelé začnou z legrace vyzvánět jako na lesy.

            „Crrr,“ zní od spodních dveří. Cítím spáleninu, z kuchyně vyšlehne první plamen, který olízne sytě modré závěsy a v zápětí následuje mohutný výbuch. Jana, stále stojící na balkoně a právě se otáčející, aby svým přátelům otevřela dveře, je tlakovou vlnou výbuchu odtlačena k zábradlí balkonu. Letiště v ložnici se rozletí na všechny strany. Uvolněná prkna poletují místností, jako bludní návštěvníci. Naproti Janče se přibližuje noční stolek. Balkónové sklo praská a dívka padá dolů. Sedmé patro, šesté, páté…A se zaduněním dopadne na kolotoč se čtyřmi rukojetěmi. Nohy jí nehybně plují po zemi a kolotoč se dává do pohybu. Točí se s mrtvou holkou kolem dokola, jako šílenec a v oknech protějších bytů se rozsvěcují světla. Každý chce vědět, co se to k sakru děje v jedenáct hodin večer. A Janča se dál točí a její posmrtnou masku hyzdí střepy od balkónového skla, které má zapíchané do očí, rtů, čela. A kolotoč se točí.

 

Už jste někdy přemýšleli nad tím, jak se člověk budí? Pozastavili jste se někdy nad záhadou ranního snu? Zvláštní. Nikdy, ani kdybych kolikrát tak moc chtěl, se mi nedaří zjistit, jak vlastně usínám. A stejně tak je to i s probuzením. Toho rána, kdy se mi zdál ten děsivě přesná sen, jsem se probudil rovnou v sedu a srdce mi znělo až v hlavě. Dýchal jsem jako stará parní lokomotiva a zorničky jsem měl roztažené do nepravidelné velikosti. Polštář, na němž jsem té noci spal, byl propocený. A stejně tak peřina. Připadalo mi, že celá postel hoří a já spolu s ní. Kupodivu jsem si ale ten sen o zemřelé dívce pamatoval do nejmenšího detailu. Poprvé za tři měsíce, kdy se mi zdál sen o osudné autonehodě, jsem měl další noční můru. Obyčejně jsem si nic nepamatoval. Poprvé po čtvrt roce, kdy mi doktor Havlínek udělal vyšetření a zjistil, že mám nádor, jsem si připadal skutečně na dně, z něhož není možné vstát. Ocitl jsem se ve slepé uličce. Z jedné strany ohraničené smrtí a ze strany druhé nočními můrami.

 

            Sen o mrtvé dívce mě natolik rozladil, i když jsem mu příliš velkou váhu nepřikládal, že jsem se ráno po snídani v devět hodin vydal na procházku, abych si pročistil ztemnělou hlavu a zapřemýšlel nad tím, co mi doktor řekl: „Je možné, že nádor dál neporoste. Ale stejně tak je možné, že zemřete během měsíce. Nemohu vám přesně říci, kolik času vám ještě zbývá.

 

            Procházel jsem se po Bohaticích. Obešel jsem tamnější dětské hřiště a zamířil si to zase do města. Kolemjdoucí po mně pokukovali, jako bych byl nějaký vyvrhel společnosti a já si tak opravdu připadal. Zvlášť když mi Nikol zemřela, jsem na lidech, které jsem znal, zpozoroval, že na mne hledí tak trochu skrz prsty a udržovali si permanenetní odstup.

 

            Z mých myšlenek mě vytrhl titulek novin, který se tkvěl na hlavní straně. Zamířil jsem k trafice a přes sklo jsem si nadpis přečetl. „Tragická smrtelná nehoda v Ostrově“ a poté jsem letmo prolétl článek očima: „Patnáctiletá dívka, která se svými rodiči, kteří bydleli v panelovém domě v centru Ostrova, včera ve večerních hodinách nejprve téměř uhořela a poté byla silou výbuchu z plynových kamen vyvrhnuta z balkonu.“ Článek pokračoval a na straně čtyři jste se o případu mohli dozvědět víc, ale mně stačil jediný odstavec, abych poznal, že je všechno jaksi divné. V noci se mi zdál sen, který i pořád až moc dobře pamatuji a teď v novinách narazím na skutečnou smrtelnou nehodu, tolik podobnou oné vysněné. Je to pouhá náhoda nebo se mi stalo něco divného? Nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo dost dobře možné, že se mi jen něco zdálo a teď jsem se to snažil zrealizovat. Jenže tohle přesvědčení nahlodával silná pocit pochybností, který mi v hlavě ťukal na hlavní dveře a měl v plánu vejít dovnitř. Od té doby ho vidím všude. Myslím Chuckieho. Sedí na schodech, když po nich stoupám k sobě do bytu. Odpočívá v křesle, když se dívám na televizi. Postává ve městě jako duch a pozoruje mne. Je převlečen za prodavače v obchodu, stojí v koupelně, ve škole, když učím. A na tváři mu vždy hraje onen tajemný škleb. Vizáž jeho obličeje se pokaždé mění, ale škleb zůstává stejný. Je jako svítání – vždy vím, že přijde znovu. A pokaždé toho ode mne chce stále víc. Chce moji duši, můj rozum i racionální myšlení. A to poslední možná také dostal.

            Je všude kam se hnu. Za každým rohem, kamenem i stránkou knihy. Znenadání se zjeví a odejde jakmile splní svůj úkol. Ale i tak, i když vím, že tu je, pořád se ho děsím.

 

            Od té doby, co jsem e u Havrana chytl s Markem, jsem tam nezašel. Rozhodl jsem se tam zajít. Uplynuly tři dlouhé měsíce, a i když se mi zdá, že se stále víc utápím ve vlastních vzpomínkách, rozhodl jsem se konečně zase vyjít ven mezi lidi.

            „Čabas Jakube, dlouho jsi tady nebyl, co děláš celý dny?“

            „To samý co ty. Chodím do práce.“

            „Myslel jsem, že jsi s pedagořinou už skončil.“ Pedagořina byl Markův výraz, kterým dával jasně najevo, co si o tomhle zaměstnání myslí. Synonymem pro něho byla magořina, a i když nevím, co proti tomuhle povolání měl, nikdy jsem se nenavážel do jeo zaměstnání.

            „Chtěl jsem skončit. Zvlášť po tom, co… po tom, co Nikol zemřela, ale zjistil jsem, že mě práce drží při zdravym rozumu,“ odvětil jsem mu.

            „To teda moc dobře nezní, ale dobře.“

            „Řeknu ti ale jedno, ty děcka jsou fakt rok od roku horší.“

Marek se zachechtal a podal chlapíkovi vedle mě velkou dvanáctku.

            „Děláš teď na něčem?“ zeptal se mě Marek.

            „Neřekl bych, že dělám. Pořád se mi v hlavě převaluje námět na novej román, ale od Nikoliny smrti postrádám chuť i odhodlání zase začít psát.

            „Měl by ses k tomu dokopat. O čem by to vlastně mělo bejt?“

            „Marku, víš, že nikomu neříkám o čem píšu, dokud to nenapíšu.“

            „Jo.“

            „Raději mi sem hoď jedno Chyšský.“

Po pravdě neznám žádného spisovatel, který by někdy vyprávěl o tom, jaký námět se mu rodí v hlavě. I když je pravda, že když Nikol žila, byla to právě on, kdo o novém námětu věděl dřív než ostatní. Dokonce o něm mnohdy věděla ještě dřív než jsem se nad ním stačil pořádně zamyslet. Svým nejbližším jsem v té době často říkal své plány.

Ale stejně, Nápad na povídku je jako milovaná krásná žena. Musíte si ji hýčkat, aby vám neutekla za jiným. Stačilo pár minut, abyste věděli, že se vám líbí a že po ní toužíte. Že chcete něco ze sebe předat jí. A tak to je i s náměty, které vám zničehonic napadnou. Spatříte ho zářit ve změti všelijakých myšlenek, zalíbí se vám a čím více si s ním hrajete a povídáte, tím více se do něj zamilujete a už není jiné cesty než s pravdu ven.

 

            Pěna z piva končila v mých ústech a já cítil její jeho jemnou chuŤ. Jeho dotek na svém jazyku. Cítil jsem, jak sklenice chladne. Chlupy na zátylku se mi naježily a já tušil, co bude následovat. S korbelem piva u úst jsem otočil hlavu doleva a na vedlejší barové židli seděl chlápek s načepýřenými vlasy, flanelovou košilí a vyceněnými zuby do příšerného šklebu. Podíval se na mě. Křik mi zmizel kdesi v krku a já hleděl na Chucka.

            „Co tady chceš?“ zeptal jsem se.

            „Ale no tak. To se na tebe nemůžu přijít jen podívat? Zjistit, jak se má můj největší oblíbenec?“

            „Pche, vždycky se objevíš jenom, když něco chceš. I když musím přiznat, že jsi mě od toho posledního incidentu s tou uhořelou holkou nikam nevytáhl. Za to ti děkuju.“

Chuck seděl na barové židli přetočený čelem ke mně a pouze se němě usmíval. A po chvilce konečně promluvil.

            „Vlastně jsem tu dneska proto, aby tě zase někam vzal.“

            „Ale já nikam nechci, díky.“

            „Určitě se ti tam bude líbit, uvidíš.“

            „Řekl jsem, že nikam nechci.“ Oponoval jsem.

            „Ale já se tě neptám na svolení. Tohle není žádná nabídka. To jestli půjdeš nezáleží na tobě, ale právě teď na mně.“ A jeho úsměv se rozšířil do nepřirozené grimasy.

            „Říkám, že…“ začal jsem, ale v té chvíli se místnost měnila. Podlaha se otřásla. Ze strou padaly kusy malby. Hospoda se točila do víru, který hodlal pohltit i čas – veškeré všechno. Hlava mne bolela, místnost se točila a mlžila. Jediná věc, kterou jsem dosud viděl zcela zřetelně byl Chuckův obličej. Zvláště pak jeho škleb. Rohy místnosti se roztékaly. Celá místnost získala zvláštní smrtelně expresionistický nádech. Prostor zářil, vše kolem se rozmazávalo, propadalo se do mlžného oparu, který se ztrácel v nesmírně rychlé rotaci, která stále zrychlovala.

            „Rychleji, rychleji,“ řval Chuck a s tváří šílence se na mě usmíval. Čekal jsem, že se celý pokoj roztrhne. Nic, kromě Chuckova obličeje, nešlo rozeznat. Točili jsme se tak rychle, že jsem ztrácel pojem o vlastní existenci.

            A pak najednou vše ustalo. Přestali jsme se točit, Chuckie zmizel a já stál uprostřed jakési neznámé ulice v neznámém městě, které spalo v sépiové barvě. Jako bych se ocitl ve starém filmu, kde celé městečko spí hlubokým spánkem prokletých. Stesk a nezdar se šířily ulicemi. S každým krokem jsem pociťoval vzrůstající stesk. Pocit samoty do mne udeřil jako kulový blesk. Město tvořily poničené napůl vybombardované domy. A pak tu také byly ulice, které vypadaly jako newyorské předměstí třicátých let. V nahnědlém sépiovém mračnu se vybavovaly skupinky mužů s buřinkami a hnědými kabáty. Občas kolem projelo staré auto, jako škoda sto, saab, ford vermont a podobně. Město dýchalo a ze všech prasklin v budovách na mě proudil zatuchující pach zapomnění. Věděl jsem, že v žádném případě nejsem v žádném městě současnosti. Musel jsem se ocitnout kdesi jinde. Svým způsobem se mi zdálo, že každá postava, ať už stojící nebo sedící před krámkem s hodinkami, je navěky součástí pochmurného celku. Stejně jako Pražák je součástí hlavního města, byl obyvatel tohoto města součástí jeho vlastní duše. Připomínalo mi to báje o Gaie, jenže zde matka Země promlouvala prostřednictvím pochodujících lidí. Ve Stokerově Drákulovi se píše. „Mrtví jezdí rychle,“ avšak zde, kde mi každá bytost připomínala zesnulého mrtvého města, se všichni pohybovali nanejvýš loudavým tempem a jejich rozhovory se mi jevily až příliš zdlouhavé a natažené. Každá hláska se prodlužovala do prazvláštní tóniny žalu. Z ulice, kde stála banka a obchod s potravinami, vyběhl muž, zhruba pětatřicetiletý a řítil se do druhé ulice s krámkem a parfumerií. Muž měl na sobě oblek šitý na míru, možná od Guchiho nebo jiného světového návrháře, ale rozhodně svým moderním oblekem naprosto vybočoval z chodu mrtvého města. Ve tváři se mu zračil vyděšený výraz pronásledovaného. Míjel obchody s potravinami, oblečením i hokynářství. Najednou se z ničeho nic zastavil a ztrápeně se rozhlížel kolem sebe, jakoby si projednou uvědomil, že se ztratil, že absolutně netuší, kde právě je. A jak tu tak stál v černém kvádru a světle hnědé kapky deště mu dopadaly na ramena, přistoupila k němu trojice mužů v buřinkách. Stál jsem pouhých několik metrů od této čtveřice a řekl jsem si, že bude daleko rozumnější, udržím – li si tento odstup.

            Trojice mužů obklopila podnikatele v obleku a zdálo se, že s ním o něčem diskutuje. V mužově tváři jsem poznal stále se prohlubující zatracení. I když jsem neviděl, o čem si kroužek podivných mužů povídá, pomalu mi docházelo, že se neschyluje k ničemu dobrému. Spíše naopak. V mužově hlase šlo rozpoznat rozčilení a vzrůstající strach, a když se v ruce jednoho muže s buřinkou zablískl nůž, bylo již příliš pozdě. Trojice podivných zjevů se poté otočila směrem ke mně a já zjistil, že se jedná o jednoho a toho samého člověka. Chuckie! Byl to Chuck a obcházel ulicí vedoucí k jakési staré krčmě. Přistoupil jsem k muží, který ležel na zemi, v hrudi zaražený dlouhý nůž a dosud žil. Pootevřel oči a tichým hlasem, téměř šepotem prohlásil pouze: „Ty, proč?“ A než jsem si stačil uvědomit, co tahle prazvláštní věta znamená, opět se se mnou začalo vše točit. Ocitl jsem se ve výru, po jehož zániku jsem zase seděl na barové židli a naproti mně se křenil Chuck.

            „Čemu se pořád tak směješ?“ Obořil jsem se na něj.

            „Viděl jsi to? To ty za to můžeš. Kvůli tobě zemřel.“

            „To není pravda, nejsem jako ty.“

            „Ale ano, jsi a jsi ještě daleko horší, protože jsi tam pouze stál a stejně nečinně jako všichni ostatní jsi sledoval umírajícího chudáka.“

            „Nééé…“ zaječel jsem, schoval hlavu do dlaní, a když jsem ji opět zvedl, Chuck byl pryč. Ale celá hospoda mne pozorovala, včetně Marka, který se na mě vyděšeně díval.

            „Není ti něco, Kubo?“ zeptal se mne.

            „Ne nic mi není…jdi do hajzlu.“ Třísknu se sklenicí a odejdu z hospody. Za sebou cítím Markův zkoumavý pohled.

            V hlavě mi šíleně škube. Připomíná mi to onu bolest z dětství. Zašel jsem si do lékárny pro nějaké prášky, ale asi budu muset zajít i k doktorovi. A jak jsem si šel koupit léky na hlavu, v trafice jsem uviděl novinový článek a úplně na spodní straně stránky jsem poznával tvář toho muže za snu. Vlastně se ani nejedná o sny jako spíše o vidiny. Už mi to vážně leze na nervy. Vzbudíte se, stále pronásledovaný strašlivou vzpomínkou a pomyslíte si: „Třeba to dneska bude lepší.“ Ale ono houby! Není to lepší! Ani když jedete autem. Ani když si čistíte zuby. Do očí se mi derou slzy. Pokaždé se je snažím zadržet, ale vždy se nakonec vzdám a rozbrečím se jako malej kluk. Byly dny, kdy jsem se radoval. Skutečně byly! Ale Bůh mi odpusť, nakonec jsem podlehl nesmírné a tolik odporné sebelítosti až jsem se hnusil i sám sobě. Ovšem, kdo by z toho všeho nakonec nepřišel o rozum? Kdo by se zvládl dívat na tvář mrtvých v novinách, když je viděl umírat?

            Ostatně, z mého příběhu by byl opravdový bestseller. „Muž, který viděl mrtvé dříve, než zemřeli.“ Ale řekl bych, že by mě nejprve zavřeli do blázince a já bych pak mohl pozorovat východ slunce leda tak přes zamřížované okno.

            Jednu věc ovšem nechápu: proč si Chuckie vybral právě mě? Proč právě mě navštěvuje téměř každý den a nutí mě dívat se na ty hrůzné výjevy z budoucnosti? Tomu tedy opravdu nerozumím. Ale vím, že se mi z toho už vážně dělá zle. Už dál nesnesu pohled na tolik zdařilých lidských životů. Nesnesu dál pohled na Chuckieho zkřivený úsměv – navždy v pochybnostech. Jsem zmítán na rozhraní rozumu a šílenosti.

 Hudba k části:

embedded by Embedded Video

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.