Dopad asteroidu, tsunami, jaderná katastrofa. Katastrofické filmy znají mnoho podobných scénářů konce světa, zániku civilizace jak ji známe. Dokonce máme i jednoho mistra v oboru. Má jim být R. Emmerich. Popravdě jsem měl jeho film dřív také rád. „Den nezávislosti“ a „Den poté“ patří mezi mé nejoblíbenější filmy a rád se na ně dívám znovu a znovu. Jenže jeho „2012“ nebyl filmem, jaký jsem si představoval a stále více si uvědomuji, že i jeho předešlé filmy něco postrádají. Nemají sociální rozměr, není v nich zmínka o lidském jednání při podobných situacích, občas v nich je sem tam nějaký náznak předpokládaného chování, ale dnes, kdy jsem v letech, kdy si rád film užiju, kdy jej v duchu rozebírám a mohu se nad ním zamyslet, je toho krutě málo. Co takhle katastrofický film s prvky dramatu? Nebo naopak? Jistě, že v tomto případě musíme hledat jinde, podívejme se třeba na „Cestu“.

                Právě z důvodu absence psychologie postav a sociálního rozměru se sem tam rád podívám na nějaký ten katastrofický dokument. Dnes shlédnutý „Fatální střet“ ve mne opět zanechal hlubokou stopu, přestože se jedná o typickým snímek, kterých jsou mraky. Asteroid dopadne na Zemi a hrozí vyhynutí veškerého života. Vlastně tady jde o kometu. A jako vždy, opět dopadne na území amerického kontinentu. V čem je snímek jiný? Herci v něm jsou o něco málo lepší než v béčkových katastrofických filmech typu „Jádro“ a mnohé další. Slyšíme komentáře vědců, a i když se jedná o populisticky orientovaný dokument a snad všechno z toho, co už bylo řečeno, znám, je z dokumentů, které jsem na podobné téma viděl, asi ten zatím nejlepší. Animace jsou pěkné, dabing je také vcelku povedený a otevřený konec snímku vás může donutit se trochu zamyslet. Pár věcí nedává smysl, někdy si při chování aktérů ťukáte na čelo, ale i tak je to jeden z těch lepších, co jsem viděl.

A když se nad tím teď trochu zamyslím? Nerozumím tomu, proč hraje materialismus takovou roli, Nechápu proč hrají takovou roli peníze, když v případě ohrožení podobným tělesem můžeme klidně zamávat šátečkem a rozloučit se se svým životem. Máme vědomosti, víme, jak bychom mohli podobné těleso odklonit, jenže nemáme finance, nejsou prostředky. Namísto toho se dělá přihlouplé ankety, výzkumy, jejichž výsledky čteme na novinkách.cz či na podobných již „bulvárních“ serverech. Nemůžeme si přece myslet, že se nás scénář konce světa netýká. Vždyť je zřejmé, že jedeme přesčas. Nejsem žádný katastrofik, ale spočítat si jedna a jedna ještě umím. Yellostownský park nás zatím nechává v klidu, přestože by nás měl také začít poměrně dost děsit. Velká kosmická tělesa se nám zatím také úspěšně vyhýbají, ale jak dlouho budeme mít takové štěstí? Bude to déle, než začne nová korejská nebo třetí světová válka? Bude to dříve nebo později, co se lidstvo pokusí zničit sebe samotné. A samozřejmě sebou zánik nás samotných nutí k dalšímu zamyšlení.

                Bude to nás úplný konec? Po smrti mého dědy v lednu a po zesnutí mé babičky tento pátek jsem se také neubránil úvahám nad svou konečností. Dnes tu jsem, za padesát let tu s velkou pravděpodobností být nemusím. Ale nemusím tu být ani za rok, za pět nebo deset let. A cos e stane pak? Nikdy jsem nešel do kostela na mši, nikdy jsem nepřečetl celou Bibli, nejsem katolík, evangelík, buddhista a neuznávám ani žádné jiné náboženství, ale přesto víru nepostrádám. Věřím, že po našem konci něco následuje. Jenže představím-li si, že zemřu, ztratím své vzpomínky a budu v nějaké třeba nehmotné formě existovat dál, ve mně vyvolává smutek. A tak raději věřím, že po smrti existuje další život, jen se snažím netrápit otázkou, jaký. Nechci se trápit tím, že zemřu a ze svého současného života si nebudu pamatovat nic. Snad existuje něco jako převtělování, snad mají indoevropská náboženství přeci jen pravdu. Třeba to je tak, že člověk, který žije špatně, se znovu vrátí na Zemi, aby žil lépe. A ten, kdo žil život dobrý, se dostane do nějaké vyšší dimenze. Už dávno si ani vědci nemyslí, že ve vesmíru existují jen tělesa. Namísto toho se snaží nalézat nové a nové „exostické“ částice. Snaží se přijít na to, co je vlastně „temná hmota“, na otázku vzniku vesmíru, na jeho důvod vzniku. Opět se do bádání vrací filosofie, jen v jiné formě. A při ztrátě někoho blízkého začneme pochybovat o tom, že tento život zde je konečný. Namísto toho hledáme útěchu ve víře života po životě.

embedded by Embedded Video

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.