Dal jsem na doporučení a půjčil si „Hrad v Pyrenejích“ od autora „Sofiina světa“ Jostein Gaardera. Potíž se jakýmkoli doporučením ale je ten, že máte poté zvýšené nároky na kvalitu celého díla. „Sofiin svět“ jsem zkoušel číst asi před třemi lety a po zhruba dvaceti stránkách jej odložil s tím, že se mi zdál až příliš jednoduchý. Možná bych mu měl dát ještě jednu šanci, třeba by mi to lépe osvětlilo některé filosofické myšlenky. Nicméně k „Hradu v Pyrenejích“ se asi už vracet nebudu. Namísto dopisního papíru si zde dva lidé dopisují prostřednictví mailu.

                Steinn a Solrun se před lety milovali, prožili spolu spoustu dobrodružných a přemýšlivých chvilek. Vedli spolu dlouhé dialogy. Až se nakonec po jedné události, která je navždy rozdělila, rozešli. Každý z nich zastával jiný světonázor. Steinn byl více racionální, povoláním klimatolog. Kdežto Solrun hledala útěchu ve víře, její přesvědčení o existenci posmrtného života léty sílilo. A když se tihle dva po letech setkají na stejném místě, na kterém se před lety rozešli, přestože mají oba již jiné partnery, rozhodnou se, že si budou dopisovat.

                Téma to je zajímavé, co říkáte? Číst si mailovou korespondenci s názory někoho jiného? Proč ne. Se svou kamarádkou jsme si takhle také vyměnili na desítku dlouhých mailů, ve kterých jsme probírali své názory. Nicméně se mi nezdály tak jednoduché, jako v této knize. Ne, že by šlo o názory špatné. Jeden druhého se snaží přesvědčit o tom, čemu věří a čemu nevěří. Proč je víra toho druhého natolik pochybná. Mám problém s tím, že celé vysvětlení jejich víry bylo podáno až příliš zjednodušeně. Otázky, které si kladli a odpovědi, které k nim nalézali – tolikrát jsem se jimi ve své hlavě a na přednáškách zaobíral, že mi kniha nic nového k přemýšlení nepřinesla. A to je špatně.

                „Hrad v Pyrenejích“ není určen pro mladistvé. Už jen proto, že v něm vystupují dva dospělí lidé, kteří spolu zažili mnoho. Oproti „Sofiinu světu“ je určen spíše dospělým. Nicméně spíše těm, kteří chtějí romanci, smutek, depresi. Kteří si chtějí přečíst, o něčím odloučení. Snad je i určen těm, kteří o podobných věcech ještě až tak nepřemýšleli. Filosofická fakulta nám už podobné názory pověděla. A na některých středních školách je povědomí a podobných věcech také samozřejmostí. Někdo si tedy knihu přečte možná také proto, aby si přečetl o stejných věcech, o kterých přemýšlí, aby věděl, že v tom není sám.

                Namísto okrajového přiblížení problematiky, co je vědomí? Odkud jsme přišli? Kdo jsme? – jak se píše na přebalu, právě o tomto prý kniha je, bych si mnohem raději přečetl jednotlivé postoje v průřezu historií. Jednotlivé teorie o našem původu a našem jáství. Podat filosofii více populisticky. Rád bych si přečetl o tom, jak se na otázku posmrtného života dívají jednotlivé národy. Ale nejen národy antiky a západního světa. Ale národy a etniky málo známé, které nám také mají co říci. Jen tak si můžeme utvořit vlastní názor. Jen tehdy, když si můžeme vybrat a nebude nám předkládáno jediné dogma.

                Jako rozmluva dvou různých názorových charakterů je kniha poměrně ucházející. Jako poučku o názorech bych ji nepoužil.

30%

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.