Čas od času se to stává. Ne příliš často, ale sem tam nastane okamžik, kdy se rozhodnu zapůjčenou knihu v polovině zaklapnout a odejít k jiné.

V dávných letech základní školy jsem zvládal přečíst i pět knih za měsíc. V dobách středoškolských se mi občas poštěstilo přečíst za měsíc dvě knihy. Dnes, v době, kdy coby student navštěvuju vysokou školu a jsem výdělečně čilý, jsem rád, když přečtu jednu knihu za dva měsíce. A teď nemyslím nějakou povinnou literaturu, učebnice, Platonovy spisy nebo moudra jiného filosofa. Mám na mysli „svou četbu“. Zkrátka se jen tak sebrat, navštívit knihovnu, krajskou nebo i městskou a domů odcházet s vybranou knihou v podpaží. Dávno, dávno tomu je, co jsem takhle odcházel z knihovny s velkou radostí. Dnes ji opouštím s pochybnostmi, zda danou knihu vůbec dočtu. Dříve jsem se snažil dočíst i tu pro mě sebehorší knihu, nezaujme – li mě dnes, většinou tak po stopadesáté stránce letí pryč, na hromadu knih, kterým snad někdy zase dám šanci.

Jedním z podobných případů byl i Haruki Murakami a jeho román „Kafka na pobřeží“. Tak moc jsem se na tuhle četbu těšil. Zhruba před pěti lety jsem zhlédl divadelní představení, v jehož anotaci zazněla slova o písečné bouři, co bez ustání mění svůj směr. A já si ten kratičký odstavec skutečně zamiloval. Častokrát jsem vcházel do knihkupectví jen proto, abych si tento krátký začátek příběhu přečetl. Tolikrát jsem tenhle titul držel v ruce, potěžkával peněženku a zvažoval její koupi.

Nevím, zda to bylo přehnaným očekáváním, nebo mým vlastním nenaladěním na autorovu notu psaní. Nicméně jsem dělal, co jsem mohl, abych knihu dočetl. Po necelé dvousté straně jsem si ale přeci jen řekl „dost!“ přece nebudu číst něco, co mě očividně absolutně nebaví?

A proč vlastně? Mám rád klidné knihy. Mám rád svým způsobem meditativní a minimalistický styl psaní. Čas od času si rád přečtu něco z Exupéryho Citadely, Celestinské proroctví nebo nějaké filosofické zamyšlení. Z výše jmenovaného je patrné, že mi ani nevadí, když se v knize nic neděje. Ostatně jsem byl jedním z mála, který na střední škole obhajoval McCarthyho „Cestu“ jako román, ve kterém nejde ani tak o děj, jako spíše o celkovou atmosféru a duševní stránku knihy. O její přesah. Co se prolínání časových rovin týče, ani s tím nemám sebemenší román. Kingovo „To“ je jednou z mých nejoblíbenějších knih. Ani v nejmenším jsem Murakamiho roviny neprolínaly.

Zkrátka a dobře mě ten příběh, nebo bych spíše měl říci „příběhy“ nechytily. A to je špatně. Nepopadne-li mne příběh pořádně za pačesy, je na 90% zřejmé, že jej opustím. Ke Kingovu Dallasu 63 jsem se od smrti svého dědy také nedostal a zůstal jsem na nějaké 250 stránce. Jenže tam bude asi problém v jakési psychické blokaci. U „Kafky na pobřeží“ jde jen a pouze o pro mne nezajímavý styl psaní.

A tak je tohle má první (a možná i poslední) recenze nerecenze na nedočtenou knihu a s nižším očekáváním jsem se dnes poohlédl po něčem jiném, čemu bych mohl dát šanci a mohlo by to dopadnout dobře. Po pár prvních stranách musím přiznat, že v právě rozečtené knize je styl mnohem poutavější, přestože v něm také stále o nic zajímavého nejde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.