Na tenhle článek jsem se již nějakou dobu chystal. Ale po dnešním telefonátu se svou kamarádkou jsem si na téma znovu vzpomněl. Co žene člověka, že se vyhýbá komunikace face2face? Kam se vytratilo klasické dopisování a posezení u kafe?

Jsem introvert. Nejsem z těch, kteří by si nějak často chodili někam posedět. Přátelé, které mám, jsou také introverti, nebo nevím. Každopádně když jim navrhnu, že bychom si mohli jít zahrát basket nebo jít na pivo či do čajovny, řeknou ne. A přitom žádný z nich nemá rodinu a jen málokdo z nich je teď v nějakém vztahu.  Jsem introvert, co když nikam nemusí, nikam nejde a zvláště pak si nerad chodí jen tak někam sednout sám. Přesto, když mám s kým, jdu rád. Rád si sednu a popovídám, rád zabřehnu do nějakého tématu, u něhož vydržím pár hodin. I ty krátké chvíle na vejšce, když tam v sobotu zajedu a jdeme si sednout na tučný oběd a pivo, mám rád, protože zase jednou vypadnu z koloběhu práce/jídlo/učení/spánek/práce…Je to zase něco jiného a komunikace mi opravdu chybí. Sám od sebe špatně navazuji nové kontakty, nicméně je-li k tomu příležitost a dobrý kolektiv, není to podle mého žádný problém.

Co se vlastně stalo s klasickým dopisováním? Od doby facebooku a dalších sociálních sítí se dozajista hodně věcí změnilo. Přesto mi to chybí. Jasně, nezažil jsem éru klasických dopisů, přesto jsou mé vzpomínky protkáni příjemnou nostalgií. Vzpomínám na dobu zhruba před pěti lety, kdy jsem ještě na facebooku zaregistrován nebyl, kdy google plus neexistoval, a kdy jsem měl internet doma jen pár týdnů. Ale vraťme se zpět ještě o další rok, to máme již šest let zpět a pro naše účely bude dostačovat. Vidíme, že se ještě ani nejedná o desetiletí a kolik se toho ve společenských vztazích změnilo? V době před šesti lety jsme doma internet neměli. Neměli jsme ještě ani flashku, tu první jsem si koupil před pěti lety, vše z internetu jsem stahoval na disketu. Na výletě jsem tenkrát poznal kamarádku (jistě, kdybych říkal, že jsem v pubertálních letech tajně nesnil o strávených nocích po jejím boku, lhal bych), s níž jsem si po pár nesmělých pozdravech, několika delších rozhovorech a nacvičování vystoupení, začal dopisovat. Ne klasické dopisy, ale maily. K tomuto účelu jsem navštěvoval knihovnu, kam jsem se vždy uchýlil a netrpělivě čekal, jestli v doručené poště budu mít ikonu s jedničkou. Schránku jsem navýšil až později, takže jsem nedůležité maily vyhazoval. A přestože venku pršelo, že nešlo vidět na krok, přestože jsem možná i v té době měl mnoho jiné důležité činnosti, kterou bych měl jít dělat, byl jsem prvák, který nadrženě vysedává u kompu a odepisuje v klidném prostředí městské knihovny. A byly to rozhodně sentimentální časy.

V dnešní době facebooku člověk odepisuje po krátkých větách, tenkrát jsme si navzájem psali minimálně stránkové dopisy. Stěží jsme se znali, díky tomuhle dopisování jsme zjistili své zájmy, řešili problémy, které měly co dočinění s filosofií (kdo by si byl pomyslil, že ji budu později studovat) a mohu říci, že jsem se na každý další mail neskutečně těšil. S příchodem facebooku jsem také u kompu vysedával hodiny a čekal, zda ta nebo ona sexy spolužačka dorazí a prohodíme pár slov, které se polinou až do půlnoci nebo časných ranních hodin. Jenže v té době to bylo jiné. V době emailové komunikace to mělo něco do sebe. Nevím, možná to bylo mým věkem, možná tajným přáním středoškoláka, nicméně rád si vzpomenu na ty dlouhé dopisy, které provázely dlouhé dny a noci.

Nemám rád facebookovou komunikaci a asi teď už víte proč. Nenabízí tolik prostoru. Čekáte až dorazí někdo, s kým si chcete dopisovat, začnete „ahoj, jak se máš“ druhý odepíše, že dobře/blbě/ jde to/ co tě to zajímá a následuje možná otázka „co děláš“, načež druhý odpoví a také se zeptá. Prohodíte pár slov na nějaké pseudotéma a po stále se prodlužujících pauzách v odepisování váš pseudorozhovor ukončíte. Jasně, i na chatování mám sem tam dobré vzpomínky, jenže jak už jsem řekl, atmosféra komunikace je s ním naprosto jiná. Nečekáte na dlouhý dopis, který druhý napíše. Nemusíte trpělivostí prasknout při čekání, kdy k vám vůbec dorazí a hlavně: témata probíraná na sociálních sítí nemají žádný hlubší přesah. Jsou to jen pseudožvásty. Většinou nemají žádné konkrétní téma. Často v nich jde pouze o ventilování vlastních emocí. S mailovou nebo klasickými dopisy je tu jakási pravidelnost, cosi co vás „nutí“ druhému odepsat. I tato komunikace časem odezní, když se začnou pauzy v odepisování prodlužovat, nicméně dojem z ní je mnohem, mnohem lepší. Tlačítko „odeslat“ stisknete s pocitem, že jste si dne skvěle zapřemýšleli, že jste druhému napsali něco smysluplného. Také se v něm může odrazit vaše emocionální labilita, ale většinou je protkána mnohem vrstevnatější tématikou.

A když už nemohu s druhým mluvit tak, abych mu viděl do obličeje, budiž, pak raději než textový chat zapnu video chat, zaliju si kafe a alespoň s druhým mluvím, je to zadarmo, je to delší a … ale ano, nikdy se to nevyrovná klasickému posezení u kafe, doteků, pohledů do očí a vidiny rozesmáté tváře.

Lidi neblázněte, bavte se zase normálně, ne?

2 Replies to “Kam se podela klasicka komunikace

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.