Možná se při pohledu vzhůru sami sebe ptáme, co vše se v té bezbřehé temnotě skrývá. Hvězdy nad hlavou, světla svítí, tma pohlcuje celý svět a ptám, kde jsme. Zda přijde svítání? Další den, či tahle jeho pekelná část byla definitivní? Dnes jsem naposledy spočinul zrakem na slábnoucích paprscích slunce. O nějakém západu se nedá ani mluvit. Naposledy zazářila jasná koule nad našimi hlavy. A pak ten zářivý kotouč navždy zašel. Zčista jasna zrudl, poté ztmavl a uhasl. Poslední zářivý pohled na jeho povrch, naposled rozbolavělé oči při pohledu do té životadárné krásy a pak tma…

Dnes žádné hvězdy nevyšly. Opět, jako už několikátý den, hledím vzhůru a doufám, že to celé byl pouhý sen a po něm se opět probudím. Jenže pokaždé usínám ve stejném světě beze světla. Jen tma je kolem nás. Oslepl celý svět. Oslepla příroda, oslepli živočichové i rostliny. Kolik života nám zbývá, než i svíce vyhasne? Než se poslední vlákno přetrhne?

Když jsem naposledy viděl člověka, přál jsem si odejít a být sám. Teď jsem sám i ve společnosti mnoha. Nevidím, kdo je kolem mne, nevím, jak jsou daleko. Netuším, kudy kráčíme, ani co je před námi. Všude jen visí ta černota. Neprostupná a rozčilující, v níž slabý výkřik rezonuje do rozednění. Hvězdy jsou v civilu. Září jako nikdy předtím, jen naše Slunce vyhaslo. Pouze slabý šedý skomírající pohyb na obloze prozrazuje jeho polohu kdesi tam nahoře.

Žádné světlo, žádný stín. Co jsme proti té nicotě? Když nás v jediném okamžiku může pohltit, k čemu nám je, kam jsme došli? Co jsme se svou civilizací? Nač nám jsou technické vymoženosti v nočním dni, odříznuti od života tápajíce v temnotě.

Poprvé jsem jej viděl v dětství, při pohledu do něj mne rozbolely oči. Dnes se na něj dívat nemohu a pláču. Jen své slzy nevidím. Ani svou tvář. Co prozrazuje můj pláč? Snad vzlykot, co je všude kolem. Šest miliard plačících. A to jsou pouze lidé. Dnes, kdy je ve dne tma, vlci i psi jsou jedno. Vyjí všichni, bez rozdílu rasy se dožadují světla.

Začíná být zima. Klepeme kosu. Zahřát se je nemožné, nemáme čím. Třeli bychom se o sebe, kdybychom se ve tmě našli. Ale narážíme do stromů, budov, padáme, tak je lepší nechodit, pouze stát na místě a čekat až dnešek přejde a zítřek nenastane. Je to jisté. Takhle vypadá konec. Žádné peklo, žádné plameny, žádné bomby…prostě konec…v tichosti odejdeme, jako jiní před námi. Kdo přijde po nás, nás nezajímá, beztak pokračování nepřijde hned, pokud vůbec.

Zanechali bychom vzkaz, kdybychom mohli, kdybychom něco takového stihli. Jenže konec přišel bez ohlášení. Žádné varování, nic usvědčujícího. Jen tma, ticho a náhle pláč a zmatek. Co bychom řekli? Máme se obhajovat? Tvrdit, že litujeme svých rozhodnutí? Či své nečinnosti? Netřeba slov, nikdo nenaslouchá. Ani mé srdce. Slyším jeho slábnoucí rytmus…buch buch, buch buch, buch….buch buch… buch…buch…….buch…..stále slaběji, neslyšitelně. Konec se nachyluje…je mi zima. Jen jednou bych chtěl opět vidět západ slunce, rozloučit se s ním…příteli, odcházím s tebou, měl jsem tě rád…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.