Roman KrásaFestivalový snímek „Mezi zdmi“ byl milým překvapením minulého týdne. Po zhlédnutí snímku „Oddělen“, jsem dostal velkou chuť zkouknout ještě něco podobného. „Mezi zdmi“ je ale diametrálně odlišný a to je jedině dobře. Vítězný snímek na festivalu v Cannes 2008 je sondou do prostředí školství. A to jak z pohledu žáků, tak ze strany učitele.
Učitel francouzštiny Marin se snaží přistěhovalecké děti naučit alespoň něco málo, co jde. V jeho třídě se setkávají různé etnické skupiny a naprosto odlišné názory jednotlivých aktérů, z nichž ani jeden, kromě vyučujícího Marina, není skutečným hercem. O to zajímavější je, jak moc uvěřitelné jejich charaktery jsou. Jako byste skutečně v té třídě seděli, jako byste se opět stali žáky a poslouchali pro vás naprosto zbytečné tlachání profesora. Z druhé strany vidím sebe, když jsem přišel jako vyučující do deváté třídy a viděl naprostou lhostejnost žáků, jejich výrazy tváří. A nemusel jsem ani vyučovat, stačilo, když jsem seděl v zadních lavicích a pozoroval starší a „zkušenější“ kolegy. Občas jsou zde hádky, sem tam je namále nějaká ta facka. Pokaždé se ale snažíte udržet. Kolegové přicházejí do sborovny někdy se smíchem, jindy zoufalí. Když přijdou vzteklí na některého studenta, souhlasně přikyvujete nebo se jej snažíte bránit tvrzením, že na vašich hodinách se takto vůbec nechová.
Marin je učitelem, který ve své třídě vítá diskuzi. Celý film je jimi v podstatě protkán. Stále se diskutuje, i proto vám připadá, že tam skutečně sedíte. Situace s jedním žákem, Sulejmanem, se ale začíná vyhrocovat, jeho nekázeň a absolutní despekt ve vás probouzí vzpomínky na jiné podobné případy.
Je neuvěřitelné, jak jsou postavy živé. Jejich jazyk je přirozený, chování i jednání uvěřitelné. Každá z postav má jasně daný charakter, každá se odlišuje. Stejně tak se liší myšlení jednotlivých profesorů, jejich přístup k systému vzdělávání. Co na tom, že se jedná o francouzský film a francouzský vzdělávací systém. S menšími odlišnostmi v něm můžeme rozeznat naše školy, náš systém. Protože v čem se odlišujeme? V jazyku? V barvě pleti? Či snad ve víře a vyznání? Jsou to jen malicherné odlišnostmi, které by neměly hrát roli (a přesto hrají) – je to náš vnitřní svět, který by měl být jen náš a neměl by nám jej nikdo brát, bez ohledu jak moc upřímně se tváří.
„Mezi zdmi“ je dále ukázkou toho, jak moc jsou týráni žáci i učitelé a jedni to svádějí na druhé. Žáci chtějí ukázat svou „dospělost“. Požadují více prostoru, důstojnější jednání, méně učení. Učitel naproti tomu často vystupuje jako „pán všehomíra“, jako „nejlepší kamarád“, často chce skutečně žáky něčemu naučit a nemá na své studenty téměř žádnou páku, protože jak jednou řekne něco nemístného, žáci se ozvou, neboť se cítí dotčení. Ostatně jako každý z nás, když se míří na naši osobu.
Vzdělávací systém je v troskách a nezáleží na tom, o jakou zemi se zrovna jedná. Je škoda, že podobných filmů není více, že jsou vlastně spíše jakousi zvláštností. Že je je možné uvidět převážně na festivalech a se štěstím semtam na české televizi bez předchozí upoutávky na jejich vzácnost. A je velká škoda, že si na podobný snímek netroufnou také Češi. Máme změť filmů bez žánrového zařazení, máme prostředí bohaté na vyprávění příběhů, a přesto nemáme dost velké koule, abychom něco podobného zkusili? Ani tento film nestál tak moc peněz. Nejsou v něm žádné zvláštní efekty, nevyžaduje žádné velké cestování po světě ani po městě, klidně si vystačí s dvěma místnostmi (třídou a sborovnou) a hlavním tahounem je diskuze mezi jednotlivci a důležité otázky, jimiž se zabývá. Nemusíme přeci mířit na vtip a na jednoduchost až debilnost filmů. Myslím, že dost bylo Kameňáků (jasně, po práci to možná někoho uklidní a pobaví), co prozměnu natočit něco za „levnější peníze“, ale za to s daleko větším poselstvím?