„O letadélku káněti“, „Bylo nás 5“, „Staré pověsti české“, „Bílá nemoc“. Asi každý si pamatujeme na některou z těch desítek knih povinné četby základní školy. Neměli jsme ji rádi, nesnášeli jsme její zapisování do čtenářského deníku a jeho včasného odevzdání, neboť v opačném případě hrozila určité sankce či prospěch bez bonusového bodu.

            Byl jsem z těch, kteří čtenářský deník odevzdávali. Klasickou povinnou literaturu jsme měli snad jen na prvním stupni. Na druhém stupni jsme sice čtenářský deník odevzdávali také, ale již jsme si do něho mohli zapisovat knihy, které jsme přečetli sami, a nemuselo jít o tituly klasické literatury. Na střední škole jsme pak měli seznam doporučené literatury, z níž jsme si měli vybrat minimálně pět titulů za pololetí a chtěli-li jsme lepší hodnocení nebo plusové body v případě nerozhodné známky na konci pololetí, měli jsme k tomu přečíst další své tituly navíc.

            A když se nad tím tak zamyslím, nesouhlasím s povinnou literaturou, nesouhlasím s tendencí nutit děti číst. Vymáhat od nich zápisy a povinnou četbu, když už jen samotný název „povinná“ v nás vzbuzuje silně nepřátelské sklony. To už „doporučená literatura“ zní mnohem lépe. Jistě, je zde otázka, jak motivovat děti ke čtení. Ti, kteří rádi čtou, v tom budou pokračovat i bez povinného odevzdávání svých subjektivních dojmů. Přeci jen i já ty své záznamy z četby sem tam zcenzuroval a některé výrazy vyměnil za vhodnější. Ale je opravdu nutné, abychom děti nutili číst, když čtou i ve škole během vyučování?

            Možná bychom ve školách měli zavést pouze seznam „doporučené literatury“ s tím, že by si žáci mohli přečíst, co chtějí. Pak by sice deník odevzdali, ale mohl by v něm být jak psaný text, který by shrnoval dojmy z četby, tak například také pouze nějaké kresba, která by děj nebo zážitek vystihovala.

            Na základní škole po nás chtěli, abychom shrnovali děj a svůj názor zkusili vměstnat do jedné či dvou vět. Žáci základní školy asi ještě nejsou tak nadaní na „okecávání“, takže se subjektivní názor redukoval na „líbí se mi, jak je to napsané“, což rozhodně podstatu mého vztahu ke knize nijak nevysvětlovalo. Navíc skutečnost, že v případě neodevzdání deníku dostanete známku „nedostatečně“ a při dalším neodevzdání obdržíte stejné hodnocení, příliš vás to v četbě nemotivuje, u některých se může dostavit pocit odporu.

            Dejme žákům pouze „seznam doporučené literatury“, dávejme plusové body, které nám pomohou rozhodnout v případě závěrečného hodnocení, jestliže žák bude mít známku „mezi“. Zkusme u dětí rozvíjet kritické myšlení a vlastní názor, ten přeci na internetu už tak moc ke stažení není. Co to otočit a chtít krátké shrnutí obsahu a pak jejich vlastní názor. Co ze čtenářského deníku vytvořit něco jako „portfolio recenzí“? Hodnoťme jejich vlastní četbu. Neříkejme jim, že Bukowski je pro ně ještě příliš těžký, že by jej kvůli výrazům, které se v jeho knihách vyskytují, číst ještě neměli. Nenuťme je k četbě Babičky či Bílé nemoci, k těmto knihám si cestu najdou později. Navíc tyto tituly můžeme vložit do „doporučené literatury“, ve které se žáci, kteří chtějí, mohou inspirovat. Pomozme jim nalézt odkazy, kde najdou již sepsané recenze, aby se mohli rozhodnout, zda danou knihu číst či nikoli. Pomáhejme jim rozšiřovat obzory autorů a knih. Ukažme jim, že filmy a seriály, které sledují, mají svou literární předlohu, které mnohdy postrádá hollywoodský happy end. Naučme je přemýšlet a nekritizujme je za negativní hodnocení autora či knihy. Vždyť se jim „Staré pověsti české“ vůbec líbit nemusejí, hlavní je, aby nám pověděli, proč se jim nelíbily. Ukažme jim, o čem všem se píše, že literatura není pouze nudný patos, že je plná dobrodružství, záhad, krvežíznivých monster, závodníků, válečných veteránů, dojmů z první fronty, lékařských experimentů. A nemusejí číst pouze beletrii. Třeba je zajímají životopisy či cestopisy. Nechme jim prostor, dejme jim možnosti a ať se rozhodnou, zda jich využijí. Třeba se i nečtenáři rozhodnou číst nebo v nich alespoň zasadíme dispozice k pozdější lásce ke knihám.

3 Replies to “Musim to cist?

  1. Také jsem měl štěstí na učitele, především na střední škole, který právě preferoval pouze doporučenou literaturu. Jinde by to mohla být jen kosmetická úprava za vzpomínkou na socialismus, nicméně u nás v případě neodevzdání záznamů z četby žádné sankce nepřicházeli. V posledním ročníku jsem se na odevzdávání také již vykašlal, neboť jsem se omezil na záznamy v podobě recenzí a připisovat celý děj se mi již nechtělo. Nejlepší by bylo práce pouze dát seznam, kde by se mohl čtenář inspirovat, navnadit jej.
    Oběma Vám děkuji za komentáře a souhlasím 😉

  2. Já jsem měla vždycky štěstí na učitele češtiny – hlavně v tom, že po nás nikdy nechtěli čtenářské deníky, ani nám nezadávali povinnou četbu. Jen dlouhý seznam té doporučené, ze kterého mě bavilo si vybírat. 🙂 A tak by to asi mělo být.

  3. Ono ve výsledku je povinnost povinné četby dána umem žáka a důsledností vyučujícího. Ačkoliv jsem vždy četl rád, tak čtenářský deník mě příliš nebral. Poutavě popsat pocity z knihy aniž bych ji někdy četl, nebo nedej bože otevřel, pro mě nebyl problém. Na druhou stranu občas, když jsem se přeci jen odhodlal, dostaly se ke mně docela zajímavé knihy, takže užitečné to bylo.Doporučená literatura zní hezky, ale myslím, že ve většině případů, by to byla jen kosmetická úprava. Nicméně ji fandim.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.