„Hlavní věc, že hned od počátku, ať se jakkoli přemáhala, vrhala se ke mně s láskou, vítala mě nadšeně, (…). Ale já každé takové vzplanutí hned zchladil studenou sprchou. V tom totiž byla moje idea. Na nadšení jsem odpovídal mlčením, blahosklonným ovšem… Ona brzy zpozorovala, že je mezi námi rozdíl a já že jsem – záhada. A já jsem o tuto záhadnost usiloval. Vždyť snad jen proto, abych ji postavil před hádanku, jsem provedl celou tu hloupost. Především strohost – a tak jsem ji i do svého domu uvedl jaksi stroze. Tehdy jsem si zkrátka k úplné spokojenosti vytvořil celý systém. A ten systém se vyvinul sám sebou bez jakékoli námahy.“

Děj:

Příběh pojednává o manželství čtyřicetiletého zastavárníka se šestnáctiletou dívkou. Ta k němu chodí, aby si vydělala peníze a mohla se stát vychovatelkou. Muž se do ní zamiluje a začnou spolu žít. Ale je to manželství zvláštní, protože spolu příliš nekomunikují a každý z hlavních aktérů je uzavřen ve svém specifickém světě. Dívka začne muže nenávidět a pokusí se ho zabít. On jí však miluje stále víc, ale svou lásku nedovede dát najevo. Nakonec se dívka zabije. Muž bloudí prázdným domem, kde na stole leží manželčino tělo a ujasňuje si, co vlastně udělal špatně. A teprve teď zjišťuje, co ve svém životě zkazil.

Rozbor autorova stylu:

Něžná je jednou z nejznámnějších Dostojevských psychologických povídek. Autor zvolil ich – formu, což navozuje větší autentičnost celého díla. Působicé je, že vyprávění vlastně začíná od konce. Seznámí nás s tím, jak mrtvá žena leží na stole a její manžel kolem ní chodí a snaží se ji obviňovat, místo aby chybu hledal v sobě. Příběh postupně graduje tím, že autor, coby hlavní postava, zjišťuje, kde je jeho vina a jeho chápání celé situace se mění.

Vlastní hodnocení:

Zpočátku jsem očekával, že „Něžná“ bude nudný příběh klasického ruského autora – zkrátka školní četba. Ale zmýlil jsem se. Vůbec bych nečekal, že autor bude psát lehkým hovorovým jazykem. Příběh nás nutí k zamyšlení. Zaujalo mne hlavně to, jak si autor, na tak poměrně omezeném počtu stran, poradil se změnou v zastavárníkově myšlení. Nejprve obviňuje svoji manželku, ale přitom je to on sám, kdo nedokáže milovat. Nepomáhal ji a nikdy ji nedal najevo, co k ní cítí. Naopak si myslel, že bude – li se k ní chovat lhostejně a chladně, ona se do něho zamiluje. Když však dívka ochoří a následně se uzdraví, pak teprve tehdy zjišťuje, jak moc se mýlil. Doslova před ní kleká a líbá jí nohy. Sní o tom, jak nyní vše bude jasné, ale když jednoho dne není doma, jeho manželka se zabije. A tehdy začíná chodit po bytě a uvažovat, kde se vlastně stala chyba…

Postava zastavárníka pro mne byla až moc egoistická, nepříjemná, příliš zahleděná do sebe a nemyslící na zájmy druhých lidí. Tohle jsem na něm něnáviděl, oni lhostejnost. A právě pro pocity, které ve mne Dostojevskij při četbě vyvolal, a sice lásku k té dívce a nenávist k muži, mám tuto knihu rád.

 85%

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.