Roman KrásaTéma sucha je v posledních měsících a týdnech skloňováno napříč tištěnými i internetovými médii. A povídá se o tom vážně pěkně. Čteme si o tom, sledujeme diskuze a vášnivé debaty, kdy jedna strana propaguje řešení, které ta druhá zamítá. Mezitím slýcháme o prohlubování problému, stavbě několika desítek přehrad v naší republice či částce, kolik to celé bude stát státní pokladnu i jednotlivé státy. Psal jsem, že se o tom pěkně povídá? Hm, ale čtení to není moc příjemné. Co však je mnohem příjemnější, to jsou příklady dobré praxe lidí, které už nebaví číst o financích a především čekat na řešení vlád, až se k nějakému řešení rozhoupou, ale raději sami přiloží ruku k dílu a pomohou tam, kde pomoci mohou.
Na začátek musím říci, že nejsem příznivcem plánované výstavby desítek přehrad. Ano, v některých případech je stavba přehrady vhodná, ale ne tak nyní, kdy potřebujeme vodu v krajině udržet a především obnovit malý vodní cyklus v rámci naší republiky a tedy také zlepšit vsakování srážek do půdy. V současných dnech procházíme dopady koronavirové krize a je dost pravděpodobné, že na podzim budeme čelit virové krizi opět. V minulých letech byly nemalé částky vynaloženy na „zvyšování životní úrovně“, na platy a služby, vypěstované plodiny byly vyváženy mimo republiku a k nám byly naopak na pulty obchodních řetězců přiváženy potraviny zahraniční. A teď čekáme, že bude dostatek financí na řešení sucha? A budeme se tedy měsíce a roky bavit o tom, kolik jaké opatření bude stát? Je moc hezké, jak se státy spojily v boji proti viru, ale v boji pro uchování civilizace tak, jak ji známe, se nespojíme?
Mnohem raději tedy sleduji na sociálních sítích a webech příklady lidí, kteří „malými kroky“ navracejí přírodu přírodě. Mnohdy totiž vážně stačí začít u sebe. Vyrůstali jste na venkově či malém městečku? Vzpomínáte, když jste s prarodiči šli do lesa, třeba na houby či borůvky a v dálce slyšeli zurčení potůčku? Vzpomínáte, jak jste procházeli kolem sousedova jezírka a holiny se vám nořily do bažin? A prošli jste stejnou cestou nyní, o mnoho let později? Říčka mezi kameny je vyschlá, zůstalo po ní pouze koryto, které pomalu zarůstá, na žáby či komáry narazíte jen stěží a dříve krásný les se proměnil v místo plné polomů? Mnohde je právě tohle obrazem dnešní krajiny. A tak si jednou řeknete, že to takhle nechcete. Vyprávíte dětem, vnoučatům či synovci a neteři, jak to tu dříve vypadalo a kolik života kolem se dalo potkat. Snad vám to i uvěří a snad v nich zažehnete jiskru touhy něco podobného také spatřit. A tak se jdete projít, cestou vezmete klacek a odhrnete zeminu v místě, kde dříve tekl potůček, který poskytoval tolik života pro různé organismy. Prohrnete půdu, vytvoříte hlubší rýhu a objeví se potůček vody. Pouze nepatrný, ale přesto zřetelný. Objevíte radost v očích svých i svého doprovodu. Také vezmou klacek a rýhu rozšíří. Jdou podél strouhy výše a naleznou ucpanou průrvu. Odrhnou nános a bahno a voda začne téct. Je to ono? Skutečně je to ten potůček, který tu dříve tekl?
„Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“ říká se ve starověkém přísloví. A významem je, že ačkoli znovu zažijete stejnou situaci jako v minulosti či se ocitnete na shodném místě, vy už stejní nejsi. Jste obtěžkáni zkušenostmi, vzpomínkami a léty poznatků, radostí i bolů. Ale onen obnovený potůček, tůňka či jezírko, je jistotou, že vše v minulosti prožité, mělo význam. A pozitivní zásah k návratu životu krajině může být vašim odkazem pro vaše děti, vnoučata, neteře a synovce, jimž tak můžete jít příkladem a ukázat jim, že to, jak žijeme, má význam i pro krajinu kolem nás. Tu krajinu, která nás udržuje v koloběhu života. A i ona občas potřebuje pomoci. Tak se nebojme a začněme u sebe. Na své zahrádce, v nedalekém lesíku…kdekoli…ale prosím, nebavme se o tom pouze..pojďme ven a začněme.