Nalézt v dnešní době film, který by nesl hlubší myšlenku a zároveň by měl hollywoodské ambice, není nic snadného. Spousta blockbusterů sází na mnohdy přepálené efekty, jednoduchou zápletku a bezmyšlenkovitou zábavu. Třeba tenhle boom opět někdy pomine. Rád se podívám na marvelovské snímky, na céčkový horor, ale občas, v ty dny, kdy můj mozek příliš nešrotuje a mám chuť na trochu toho filmového obžerství, sáhnu po něčem, v čem lze nalézt myšlenku. Nějaký film, od kterého budu odcházet s pocitem, že ta hodina a půl až dvě hodiny nebyly pouze ztraceným časem. Přeci jen ty roky, kdy jsme od televize odcházely vyděšeni, či s hlavou v oblacích, již dávno zavál čas. O to vzácnější jsou okamžiky, kdy narazím na snímky typu Pozemšťan či právě nedávno zhlédnuté „Příchozí“.

Na Příchozí je třeba mít tu správnou náladu. Nejedná se o snímek, který si pustíte jen jako pozadí k jiné aktivitě, nebo jen tak na vypnutí šedé kůry mozkové. A také je to snímek, který je dobré vidět dvakrát. Poprvé zjistíte o čem je, podruhé narazíte na nuance, které film dotvářejí. Režisér každou scénu bravurně provázal s celkovým dějem. Hudba není nijak agresivní a herci se nesnaží za každou cenu cílit na city, kterých je v samotném závěru dost, ale přesto se jedná o dávku natolik stravitelnou, že si ty necelé dvě hodiny dáte třeba ještě jednou. A takhle to je fajn, žádné fenomenální výbuchy, trapná klišé a dialogy jako z venezuelských telenovel. Zkrátka chytré melodrama, jež by se snad i mohlo stát klasikou.

Zdroj obrázku: http://nerdrepository.com/wp-content/uploads/2016/11/Arrival_Review_Header.jpg

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.