Díl pořadu „Máte slovo“ s tématem uprchlíků a evropských kvót mě přivedl také ke krátkému zamyšlení se nad touto problematikou, ale také nad chováním aktérů pořadu.

                Zprvu je třeba se podivovat nad dogmatickými výnosy řečníků. Především pak nad arogantností, hrubostí, agresivitou a až příliš ideologickými názory s komplexem ovládat masy vysokoškolského učitele Milana Kohouta. Dále tu v publiku máme studenta filosofie Lukáš Matoška, díky jehož účasti si teď velká spousta lidí myslí, že studenti filosofie nedovedou odpovědět na jednoduchou otázku jako je „Co by tady imigranti vlastně dělali?“ Je pak tedy s velkým podivem, že především zástupci filosofie a humanitních oborů vystupují nehumánně, označují druhé za rasisty, xenofoby a antiislamisty, ale nehodlají druhého pustit ke slovu a vést smysluplný a inteligentní dialog. Na druhou stranu vedou rozhovor porušující všechna asertivní práva, občanská práva a své vlastní slovo považují za dané, s nímž nelze polemizovat, které je dogma a druzí se nutně mýlí a jsou označováni za vrahy.

                Předně pan učitel a jmenovaný student jsou příčinou toho, že jsou humanitní obory označované za zbytečné, přičemž právě v otázce imigrantů a lidských práv by měli vést dialogy a pokusit se nacházet řešení. Jenže v tom případě by se nemělo jednat pouze o omezené žvásty a rozčilování se, nýbrž o argumentování a pochopení situace. A jestliže student filosofie a především pak vysoké školy nedovede odpovědět na jednoduché otázky, vzhlíží (ke svému?) učiteli jako ke vzoru, bohu, modle, máme tu mnohem větší problém, než si myslíme a je třeba řešit také ideologicky smýšlející mládež, která se nechá strhnout jedním názorem, nikdy nepracovala, netuší, co znamená zaopatřit se a pouze se chce zviditelnit a zajistit si kvalitní studium.

                Otázku imigrantů je třeba řešit a dle mého správný názor zazněl z publika, tedy: „jestliže teď přijmeme 40 000 uprchlíků, kolik jich budeme přijímat za 50-70 let, kdy jich v Africe bude mnohem více?“ Kvóty EU jsou nesmyslné, ano a je potřeba se o nich bavit a diskutovat. Nemůžeme očekávat, že sem imigranti přijdou a také zde zůstanou, naopak se budou chtít vydat do vyspělejších zemí. Také musíme rozlišovat mezi těmi, kterým skutečně o život jde, a kteří se na tom chtějí pouze přiživit a vydat se za lepším. Jak budeme řešit jejich začleňování? Není zde dostatek práce pro naše lidi (i když mnoho z nich nechce pracovat) a budeme zde zaměstnávat cizince? Kdo bude mít přednost? Ano, mnohdy právě cizinci dovedou pracovat mnohem zodpovědněji, než Češi, ale zase to nelze zobecňovat a usuzovat tak z chování několika jedinců. Každý je individuální a tak je třeba každého, kdo sem přijde, mnohem více zkoumat a zjišťovat, jak se integruje. Nelze příliš řešit, zda přijímají naši kulturu, to ani nemusejí. Oni mají svou kulturu a tu sem přinesou. Nicméně je zase třeba zajistit, aby své kulturní zvyky nevnucovali ostatním proti jejich vůli. Máme-li žít nějak harmonicky, je třeba udržovat rovnováhu, ale před každým nastolením rovnováhy dochází ke krizi. A kde je mez, kterou už nelze překročit?

                Podívejme se na Velkou Británii a Francii. A nyní na nás. V Británii i Francii je imigrantů mnohem více a ke kolika teroristickým útokům v těchto zemích během posledních deseti let došlo? A ke kolika u nás? Na druhou stranu, nás je zase mnohem méně.

                Těžko tady dojdu k nějakému řešení, ale je třeba nejprve zasednou ke stolu a situaci řešit – bez hádek. Probrat, jaké má která země možnosti, jaké pracovní místa jim můžeme nabídnout, aby země nevyhlásila bankrot? Jaká mají uprchlíci uplatnění a jsou ochotni žít tu s námi? Následně můžeme řešit, kolik jich tedy můžeme přijmout nyní, a kolik příští rok? A až obyvatelé ostatních států třetího světa bude chtít také emigrovat, jak tomu zamezíme? Jak rozlišit toho, kdo pomoc skutečně potřebuje? Tohle mají řešit odborníci z mnoha oblastí. Analytici, právníci, sociologové, filosofové, lékaři, ekonomové a mnozí další. Ale prosím vás, ať se těchto jednání nezúčastňují lidé jako je pan Kohout či Matoška, kteří nejsou ochotni přijmout (nikoli souhlasit), že druhý člověk má jiný názor než oni a že jsou ochotni svůj vlastní názor, pod tlakem přesvědčivých argumentů změnit. Jedině tak můžeme dojít k dohodě, s níž sice nebudou souhlasit všichni (to ale ani dost dobře nejde), ale bude souhlasem většiny a s ní bude řešit také prevenci proti dalším podobným událostem.

Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Odkaz na díl pořadu naleznete ZDE

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.