Mít své internetové stránky má kromě jiného také tu výhodu, že si na ně mohu psát o všem, co mě rozčiluje, nebo o věcech, u nichž mi zůstává rozum stát, a při hlubším zkoumáním nedovedu nalézt řešení, co je tady špatně.

V současnosti mě zajímá fenomén „R.I.P. stavů“. Jedná se o takové stavy, především z oblasti facebooku, které se objevují pokaždé, zemře-li nějaká mediálně známá osobnost. Nevím, kdy se první takovýhle komentář či status objevil, nicméně je poměrně dost pravděpodobné, že provází celou historii sociálních sítí, které se tak staly jakousi síní smutečních oznámení.

Vzpomeňme na několik stavů a osobností, které se staly jejich předlohou: RIP Michael Jackson, RIP Václav Havel, RIP čeští hokejisté, RIP Heath Ledger…a mnoho dalších… Posledním známým byl zatím RIP Paul Walker (Rychle a zběsile).

Pochopte, v podstatě nemám nic proti pozastavením se nad smrtí oblíbence. Mám rád filmy Paul Walkera. Několikrát jsem sjížděl „Lebky“, poslední dva díly „Rychle a zběsile“ podle mě neměly chybu, ale cosi mě irituje na tom, když se celá společnost a okruh vašich přátel i s okruhem jejich přátel a všechny stránky fanouškovské i nefanouškovské najednou stanou stěnou plnou nářků se statusy: „Budeš mi chybět“, „Umřel jsi zbytečně“ atd., kdy uživatelé píšou zesnulému, jako by jej znali. Po celou dobu jeho kariéry se většina z nich jen podívala na film nebo poslechla jeho skladbu a tím to skončilo, následovalo čekání na další porci zábavy. Když ale někdo z nich zemře, najednou se přižene vlna a statusy i komentáře začnou být dokonce plné vulgarismů a agresivity. Poslední, který jsem četl, byl o tom, jak jedna dívka se hádala s druhou, kdo za smrt Walkera může. Jako by to snad některá z nich mohla nějak vyřešit. Navzájem se přitom častovaly do domácího a hospodářského dobytka.

Zajímavostí také je, že takhle „horečka“ psát na všechny známé osobnosti „RIP…“ se objevuje většinou pouze u mediálně známých osobností. Například u Walkera naleznete spoustu stránek zasvěcených jeho památce, ale památce jeho kamaráda a řidiče nikoli. Proč? Někde se dokonce píše, že ho právě ten řidič zabil – aha, takže to je vina jen jednoho? Když v jednom týdnu zemřel Paul Walker i Mandela, Walker byl všude. Kde byl Mandela? Kolik lidí pochytilo jeho úmrtí, narychlo sjelo jeho wikipedovskou stránku nebo alespoň prohlédli článek na novinkách? A kolik RIP stránek o Mandelovi naleznete? Jediné, na co se tihle uživatelé a často i pseudofanoušci (vzpomeňme na RIP čs. Hokejisté uživatelů, kteří se na hokej nikdy ani pořádně nedívali) zmůžou, je sdílení fotky, kdy na jedné straně naleznete Walkera a na druhé vojáka z druhé světové války. Někdo snad namítne, že jeden měl celý život před sebou, ale je tohle morální? Je morální dávat přednost smrti jednoho před smrtí toho druhého? A proč se u českých hokejistů vzpomíná jen na české a ne na ostatní? Kolik stránek s RIP, které by vzpomínaly na oběti norského masakru Andreje Breivika?

Jsem rád, že si lidé zaznamenají, že někdo zemřel. Celkem se mi líbí, že dávají určité lítostivé gesto a čest jeho památce. Ale už se mi vůbec nelíbí a dokonce mě irituje, když je z toho celotýdenní a mezinárodní aféra. Když se na jednoho zapomíná na úkor druhého. Když je upřednostňována mediálně známá osobnost před člověkem, který získal Nobelovu cenu za mír.

Morální by nejspíš bylo, dávat čest oběma a stejně. Dávat čest všem a stejně. Nezastiňovat něčí smrt. V tichosti (připomeňme ještě jednou: v tichosti) na něho vzpomenou, i s tou slzou v oku. A opět: v tichosti. Dáváme čest jeho památce, nemusíme to vykřikovat do světa. Nikdo nebude za mravokárce, nikdo nás neodsoudí, když nenapíšeme RIP, ale místo toho třeba jen „dnes zkouknu Rychle a zběsile“ nebo třeba sepíše seznam oblíbených filmů. A když už se pasujete do role mediálních RIP, pak to už pište raději ke každé slavné osobnosti, která zrovna zemřela. Jsem si jist, že budete mít každý týden dost práce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.