Myšlenky všedního dne / Úvahy a fejetony

Shledáme se v čekárně

cafe-569349_640

Sedím v čekárně a pozoruji všechny bezejmenné tváře, které mne obklopují. Nikoho neznám a asi nikdo nezná mě. Jedno ale vím, všichni mají mobil. Jak to vím? Velká část z nich jej má vyndaný a cosi v něm čte, prohlíží, píše nebo ho možná jen tak drží a snaží se na sebe příliš nepoutat pozornost. Přeci jen člověk bez mobilu je dnes nejspíš zvláštním úkazem, který si zaslouží své čestné místo v galerii vymřelých druhů. Jen jedna dívka na protější lavici drží časopis a čte si v něm. Na ruce má prstýnek z bílého kovu. Na protější straně časopisu vyčnívá nadpis „Co děláte špatně“ a já si pokládám otázku i za tyto lidi, za všechny tváře skryté za mobilní telefon.

            Někdy to zkuste, vejít do čekárny či kterékoli jiné místnosti obklopené lidmi, posadit se a nevytáhnout telefon ani noviny, knihu či časopis. Jen sledujte. Čtěte si nástěnky na protilehlé zdi, pozorujte lidi, kteří jsou kolem vás, momentálně s nimi sdílíte prostor. Právě teď máte společný cíl, dostat se do ordinace, promluvit si s lékařem a ve zdraví odsud opět odejít. A přesto spolu nikdo nemluví. Zázrakem je pacientka, která přijela na vozíčku a rozhovořila se s jednou z čekatelek. Zdá se, že to dříve byly dobré kamarádky. Přivítají se „ahoj, co ty tady?“ a ta nemocnější vypráví, proč tu je. Že je lepší, když ti odejde oko, než mozek. To víš, že to tak je. Nebo si myslíš opak? Já vím, o čem mluvím. Je lepší, když odejde oko, než se zbláznit.

            Zdá se, že ostatní lidi tento rozhovor jaksi vyrušil. Mně ale připadal zajímavý. Sleduji protilehlou zeď, přejíždím očima a hledám kontakt a sem tam se zahledím do země a dál naslouchám tomu příběhu. O pár minut později vejde stařík s manželkou. Pozdraví sestřičku a ona v nich pozná své bývalé sousedy. Se zájmem jí vyprávějí o svých vnoučatech, kdy jedno studuje na Srí Lance, druhé v Londýně. Vnučka z Londýna chtěla jet na rok studovat do Sýrie, ale vzhledem k situaci ve světě jí to rozmluvili, ona tedy svolila a prý raději poletí na Aljašku. Tyhle příběhu jsou zajímavé. Jsou zpestřením a nahlédnutím do života lidí, s nimiž sdílíte těch několik úmorných desítek minut svého života v jedné dlouhé místnosti.

            Kéž bychom dokázali to, co tihle starší lidé, chvíli nehledět do mobilu, tabletu, čtečky, ale pozorovat a sdílet své zážitky. Nejen v čekárně, ale také v kavárnách či barech. Zde se zahrabáváme do displejů a čekáme, že v nich objevíme „fata morgánu“. Ale jednorožcem se dnes stali lidé, kteří jsou okolo. S nimiž pijeme kafe bez rozsvíceného mobilu a vedeme rozhovor. Lidé, s nimiž jedeme autem bez trapného ticha a bez poslouchání rádia. Chcete vědět, kým jsou či kým byly? Zeptejte se jich.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>