„Mám rád spoustu lidí svého věku jako jednotlivce, ale svoji generaci si hnusím a pohrdám jí. Měli jsme příležitost všechno změnit. Skutečně měli. Místo toho jsme se spokojili se značkovými džíny, dvěma lístky na Mariah Carey v Radio City Music Hall, slevami za nalétané kilometry, Titanikem Jamese Camerona a penzijním portfoliem.

Jediná generace, která se nám podobá v té čiré, sobecké sebestřednosti, je takzvaná ztracená generace z

dvacátých let, a z ní měla většina alespoň tu slušnost, že zůstala opilá. My nedokážeme ani to. Člověče, jsme k zblití. Ale byly doby… nesměj se, ale byly doby, kdy jsme to opravdu všechno měli v rukou. Víš to?“

Kniha se skládá z pěti částí – povídek. Někteří tvrdí, že se jedná o povídkovou knihu, já se naopak připojuji k těm, kteří říkají, že se jedná o román…

Všechny tyto kapitoly (povídky) se odehrávají výhradně v duchu vietnamské války, která se odrazila ve všedním životě obyčejných lidí…

Sám autor tvrdí, že pouze první povídka: Ničemní muži ve žlutých pláštích“ je hororová a já s ním souhlasím…

Ničemní muži ve žlutých pláštích: Bobby je malý chlapec, který se seznámí se svým sousedem Teddem, který pravděpodobně není obyčejný člověk – říkají mu bořitel a

pronásledují ho tajemní muži ve žlutých pláštích. Zároveň Bobby prožívá svoji první lásku s Carol. Příběh je odrazem dětské mysli, která vidí mnohdy mnohem dále než mysl dospělých…

Srdce v Atlantidě: Odehrává se na vysoké škole, kde studenti propadnou karetní hře „Srdce“. Vše se zdá v pořádku, dokud nezjišťují, že zanedbávají výuku a hrozí jim vyloučení ze školy. Hlavní postava se tu zároveň zamiluje do studentky Carol, která ale nakonec odchází. Všichni se ocitají na hranici gamblerství, vyhození ze školy a tím, že pokud nezvládnou školu, čeká je džungle ve Vietnamu. Tento příběh mne zaujal nejvíce, ať už proto, že se odehrává ve školním prostředí a některé tyto věci tudíž znám sám z vlastních zkušeností, ale také proto, že je v něm vše: strach, bolest, láska, vzpomínky. Ukazuje, že jen na nás záleží, kterou cestu si vybereme

Sleppý Willie: Willie je nyní již postarší muž, který vyrůstal spolu s Bobbym, ovšem spíše jako jeho nepřítel. Vrátil se z Vietnamu a každý den se převléká za jinou postavu. Ráno je podnikatel a odpoledne loudí od lidí peníze a hraje si na slepého. Za touto povídkou je mnohem víc než se může zdát, neboť ukazuje, že mezi slepými je jednooký králem. Ukazuje, že každý člověk je zároveň někdo jiný, člověk mnoha tváří a převleků a že se každý přetvařuje a hraje si na někoho jiného ať už ze strachu nebo z bolesti a vzpomínek…

Proč jsme byli ve Vietnamu: Bobby kamarád z dětství Sully John je prodavačem aut a je pronásledován vzpomínkami na Vietnam, kdeby přímým účastníkem vyvraždění celé vesnice a před očima má stále starou paní mamassan, kterou zabil jeho přítel. Tento obraz nedokáže setřást a nakonec umírá v dopravní zácpě na infarkt. Příběh ukazuje, že minulosti nelze uniknou, vždy vás dohoní…

Nebeské stíny noci padají:

Tato kapitola je vlastně závěrem celé knihy, kdy se setkávají Bobby a Carol po téměř čtyřiceti letech. Bobby myslel, že Carol zemřela, když bojovala proti válčení ve Vietnamu. Celý příběh se nese v duchu vzpomínání a nalezení starého přítele…

Rozbor autorova stylu:

King v jednotlivých povídkách střídách ich- formu s er-formou. Snad k navození atmosféry a snad k oddělení částí, neboť někdy je kniha označována jako povídková kniha a jindy jako román. Označil bych to románem z povídek. V této knize se King dost odklonil od svého klasického stylu psaní a myslím, že to nebylo vůbec na škodu, protože tak vytvořil výjimečné dílo, jakousi výpověď z vietnamské války a její odraz na všední život. Sám autor v této době žil a možná proto si ho zvolil coby stěžejní období pro všechny části. I když jsou některé události a věci smyšleny či autorem upraveny, jedná se údajně de facto o Kingův život, o jeho mládí a jeho prožívání vietnamské války hlavně v době, kdy studoval na univerzitě. A právě svým vlastní životem se King inspiroval a já myslím, že to je správná volba…

Vlastní hodnocení:

Jsem rozladěn a to jen proto, že netuším, kam tuto knihu zařadit. Nejde o horor ani nic jiného. Je to vše dohromady a jak je u Kinga zvykem, provede nás smrtí, smutkem, zamilovaností a melancholickým vzpomínáním starce.

Abych se přiznal, tato kniha mi byla doporučena a já očekával tuctový horor, protože jsem toho o něm příliš neslyšel, ale jakmile jsem se začetl a že jsem se začetl vážně hluboko, nemohl jsem se už zbavit pocitu vzpomínek.

Nejvíce se mi líbila titulní část „Srdce v Atlantidě“ a snad to bylo právě proto, že se nejedná v žádném případě o horor, ale o dojemný příběh z reálného života, který zažil snad každý středoškolák. Právě tím, že se s příběhem dokáži ztotožnit, je mi tato část nejbližší. Snaha zvládnout školu a dosáhnout na svůj vytyčený cíl, udržet si svou lásku a hlavně nepropadnou šílenosti a nepříčetnosti, což je někdy opravdu těžké. V této části se také „rodí“ hippies a symbol pro odzbrojení. Zasmějete se, zamračíte, ucítíte šimrání v oku – to všechno prostřednictví těch slov, která jsou autorem napsána do knihy.

Tato kniha pro mne byla víc než jen další přečtenou knihou na seznamu, vážně jsem si ji vychutnal…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.