Jako chlapec si myslel, že hvězdy jsou místem, jímž proudí život. Představoval si, že Zemi obepíná tajemný neprůhledný černý plášť, který se s věkem opotřebovává a stejně jako ve starém kabátu, i tady se postupně začne klubat díra. To jsou jeho hvězdy – místo, jímž lze vidět za naše hranice. Plášť se postupně trhá a čím je starší, tím více hvězd vidíme. A myslel, že z každé té světelné průrvy jej pozorují zesnulí příbuzní, které na něho dohlížejí. Život je zvláštní stav omezeného časového úseku, po němž ale odcházíme do světa za oponou a malými skulinami, jímž lidé říkají hvězdy, sledujeme své milované. S věky počet děr narůstá, obloha se stává jasnější. Někdy nebe připomíná střelnici a ony malé zlatavé body jsou pouze zbytky střelného prachu uvolněné při nárazu do objektu.

            Odvrátil se od okna, z mysli setřásl myšlenku na dávnou bájnou představu o hvězdách a fungování vesmíru. Dětská mysl je schopná všemožných kouzel. Pohlédl na digitální hodiny na tiskárně. 2:10. Nemohl spát. Opět pohlédl vzhůru ke hvězdám. To, co je obklopovalo, bylo černější než tma v jeho pokoji.

            Přeci jen je ta dětská pohádka hezká. Dokázal si směle představit, jak se na něj právě v tenhle moment dívá jeho děda. Jak na něj mává, usmívá se. Jak ho už nic nebolí a čeká až se za několik desítek let opět shledají. Třeba mává právě teď – hvězda nepatrně bliká. Nebo mu to tak alespoň připadá. Z černoty se vynořil další jasný bod – nebeský plášť opět o něco zestárl a v textílii se vytvořila mezera, jíž prosvítalo… co? Slunce? Bílá hmota? Rozhodně něco nepředstavitelného.

            „Podívej, tamhle ta hvězda se přibližuje“, slyšel říkat hlásek z výšky. Opravdu se hvězda zvětšovala. Postupně se začaly zvětšovat všechny.

            „Koukni, další!“ obloha se zjasnila. Světlých bodů přibývalo. Najednou začalo být temnota střídána světlem. Hvězdy se přibližovaly. Jeho racionální část mysli si říkala, že to není možné, ale zrak mu přeci také nelhal! Celý strnul. Zaposlouchal se do okolního ticha a slyšel pouze slabé jiskření. Docela nepatrné, ale přeci jen tu bylo. Hvězdy nerostly trhavými pohyby, ale plynuly. Narůstaly do obrovských rozměrů, téhle se dokonce mohl téměř dotknout.

            Jak se hvězdy přibližovaly a zvětšovaly, zaplňovaly téměř celou oblohu. Jedna se spojovala s druhou, pohlcovaly se navzájem, až oblohu rozzářily tři monumentální jasné body a stále se přibližovaly. Natáhl ruku z otevřeného okna, cítil pružnou látku, z níž bylo utkáno černé nebe. Od průrev šlo podivné teplo. Poslední dva jasné body spojovalo jen slabé vlákno. Dotkl se jej, napnul, zatnul svaly a přitáhl k sobě. Vlákno prasklo. Podivil se nad tou nádherou. Nebe se zbarvilo do zlatě stříbrné barvy plné třpytivých jiskřiček. Nebem procházely slabé výboje, slyšel jejich zvuk zcela zřetelně. Stál na posteli u okna. Pravou nohou udělal rozhodný pohyb dopředu a vykročil…

6. 7. 2011                                                                                                      Roman Krása

 

One Reply to “Tajemství noci”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.