Vánoce mají být svátky klidu a radosti. Dny dětského smíchu a rozzářených očí. V dospělosti se však tyto svátky mění na dny plné nostalgie a vzpomínek věnovaných milovaným, kteří nás opustili. Vzpomínáme na léta svého dětství a uvědomujeme si, že Vánoce, jak je slavíme nyní, se již nepodobají těm, které si pamatujeme. Sníh usedá spíše v lednu, poklidné zapálení prskavek se mění v horečný úklid balicího papíru a poslech koled se minimalizuje. Přitom nám dospělost dovoluje věnovat naši radost z Vánoc našim dětem, neteřím, synovcům, vnoučatům a všem, které máme rádi. Vzpomeneme si na prarodiče, s nimiž jsme svátky slavili, vyprávíme o nich našim nejmenším, přestože si je nepamatují, ale ukotvujeme v nich tento nostalgický zvyk ve víře, že jednou také oni budou vyprávět o nás, jací jsme byli a kým jsme se stali a my tak snad neupadneme v zapomnění.

Ještě i naše generace má Vánoce spojené s „ladovskou zimou“. Se zimními radovánkami, sjížděním louky na sáních či bobech; tvořením andělíčků, koulováním anebo stavěním a dalším bořením iglú. Sedávali jsme u klasických vánočních pohádek (tehdy ještě neokoukaných), sledovali vánoční reklamy (tenkrát ještě nedeterminovaná konzumerismem) a psali vánoční přání Ježískovi (nikoli Santovi). Uždibovali jsme cukroví, dny byly plné pohody a klidu, spoustu věcí jsme si idealizovali a nepřipouštěli. Byli jsme méně vážní, více dětští a svět voněl pohádkami.

Vánoce se v průběhu let mění, měníme se s nimi i my, ale neměli bychom zapomínat na jejich hlavní poselství: na poděkování těm, na kterých nám záleží, na zapálení svíčky těm, kteří nás opustili a na poklidné posezení s rodinou a přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.