Zabití tvořivosti

První článek o zaměstnání je tak trochu odrazem mé speciálně výchovné aktivity, kterou vedu ve Věznici Ostrov. Vážně jsem nečekal, že mě při prezentaci daného tématu, kterým bylo „poruchy životního stylu“ napadne téma na nějaký článek. Nicméně mě to dovedlo ke smysluplnosti výběru zaměstnání.

Za uplynulých pět let jsem vystřídal tři zaměstnání. Stál jsem jednou nohou v kriminálu coby učitel v mateřské škole, abych se o pár let později v kriminále skutečně ocitl coby vychovatel. Práce učitele mne bavila. Některé dny byly lepší, jiné horší, asi jako v každé práci. Ráno jsem přijel do práce, na svůj stůl si připravil plán, rozevřel třídnici, abych průběžně zapisoval docházku, a s příchodem prvních horlivých žáčků jsem si dal vařit vodu na kafe. Být učitelem v jednotřídce, kde máte 28 dětí, z toho pár ve věku dvou let, které sice naštěstí dochází pouze dvakrát týdně, ale přesto je třeba jim věnovat daleko větší pozornost, bedlivěji je hlídat, vybírat jim činnosti, držet je u sebe, aby se pomalu adaptovalo na celé prostředí, kdy se kolem něho najednou hemží množství dalších nohou, nebyla žádná legrace, ale užitečná příprava na budoucí roky. Jestliže mi někdo řekne, že je těžké hlídat dvě až tři děti, prosím pěkně zkuste si jich pohlídat alespoň dvacet ve věkovém rozmezí 2 – 6 let. Navíc si uvědomme, že v mateřské škole častokrát tráví daleko více času, než doma, pokud jej vyzvedáváte až se zavírací dobou.

Ale vydržel jsem tam necelé tři roky a asi bych zůstal i nadále, kdyby nepřišel zákon stanovující, že je třeba mít vzdělání v patřičném oboru, abyste dosud vykonávanou práci, kterou děláte možná lépe, než kvalifikovaní odborníci, dělali snad ještě lépe, přičemž žádná škola ve vás empatii příliš nevybuduje. Buď nějaký vztah k dětem máte, či nikoli. Buď jste dobrý učitel, nebo ne…A lejstro o absolvování je už jen bonusem. Ano, nějaké triky vás možná naučí, snad se i dozvíte, jak rozpoznávat určité poruchy, avšak za ony necelé tři roky jsem poznal dost kvalifikovaných učitelek, či těch, které se na tuhle profesi zrovna připravovaly, a mohu říci, že celá řada z nich byla bez vztahu a zájmu k dětem. A dodnes mě irituje, když sleduji učitelky/učitele, kteří venku pouze sedí, debatují, ale do aktivit dítěte se nikterak nezapojují. Neříkám, že je mají usměrňovat, říkat, s čím si mají hrát, ale snažit se je pochopit. Pomoci jim najít, co je baví, rozvíjet jejich zájem a zvídavost, která nás v dospělosti opouští. Hrával jsem s nimi fotbal, schovávanou, putoval jsem od houpaček, přes stolky s omalovánkami až k pískovišti a všude jsem se snažil dozvědět, co které z těch špuntů právě dělá, či, co má který výrobek představovat – bez předsudků a přesvědčování, ať tu krávu na pastvě nevybarvují fialově, protože taková realita přeci není – kráva nemá fialovou barvu jako v reklamě! Ale proč v nich ubíjet fantazii. Proč neříci, že jejich pohled na věc je zajímavý. A přestože je skutečnost rozdílná a oni vědí, jaká je skutečná barva, proč by nemohla být fialová, či zelená? Můj synovec dnes třeba nakreslil špičaté auto, protože právě projíždělo kolem špičatých vrcholů hor. Inu, proč ne. Třeba se maskuje. On ví, že auto není špičaté a snad ještě neumí řádně nakreslit auto dle předepsaného vzoru a standardu, ale proč by nemohl navrhnout nový typ. Jak se rodí inovátoři? Přicházejí s něčím novým, co ostatní nechápou, a co možná zpočátku ani nebude fungovat, ale jinakost je vždy počátkem změny a neměla by být utlumena.

A tak prosím nechte děti tvořit, co chtějí, bez výraznějších zásahů. Seznamte je se skutečností, ukažte jim několik typů reality, které existují, ale nechte je snít.

A kdo ví, třeba vše dopadne jako tento článek, který měl být dle mých prvotních záměrů o výběru zaměstnání, které vás baví, ale nakonec se jeho ústředním tématem stala dětská tvořivost.