Stojíme tu dnes, sto let po začátku první světové války a hledíme do minulosti jako by to bylo něco exotického. Časopis „Dotyk“ to přirovnal k legendě, respektive k tomu použil citát Stefan Zweiga. Ano, skutečně se nám minulost zdá natolik vzdálená, že se nebráníme k opakování stejných chyb. Už na počátku Krymské krize jsem si vzpomněl na paralelu s rokem 1914 a začal hledat další rok zpět. Je zřejmé, že změny a pokroky jdou ruku v ruce s vojenskými konflikty a nemůžeme si myslet, že se jim zcela vyhneme. Dříve nebo později se nějaký naskytne a mír v současné době je pouze relativní, stačí se podívat na jiné státy a dnes, lépe než kdy jindy, vidíme, co se děje a tento konflikt není až tak daleko od našich hranic. Lidé, kteří nás poučovali o neštěstí světové války, o jejich bolestech a ztrátách, nás pomalu opouštějí. Jeden od druhého opouštějí tento svět a my ztrácíme svědectví tak drahocenná pro naši budoucnost. A nemůžeme si myslet, že nás spasí barvité dokumenty, byť se nám snaží předat „pravdivou“ zprávu o hrůzách několik generací nazpět.

                Spolu s těmito konflikty se také mění lidská společnost a pochopení sebe sama. Dnes jsme nasyceni médii a informacemi, nedokážeme je třídit, nedovedeme rozeznat, co je důležité a co nikoli. Sociální sítě nahrazují přirozenou komunikaci, slušné mravy ustupují patosu vulgárnosti a neslušnosti a my se stále častěji vyhledáváme snímky, na nichž nalézáme své předky v elegantním oblečení, jak vykračují ulicemi, zdraví jeden druhého nikoli pozdravy „čau vole“/“nazdar“ a podobně, nýbrž „dobré ráno“/ „zdravíčko“ atd. A ptáme se sami sebe, kam se slušnost a základní lidské hodnoty poděly. Není na ně čas? Nemáme v supermarketu čas pozdravit pokladní a poděkovat jí? Při schůzkách zapomínáme na základy mezilidského chování, nepodržíme ženě dveře, nepřineseme květinu, proč? Opět na to není čas? Nemáme tak málo korun na koupi alespoň jedné růže nebo nějaké maličkosti? Byť nemusí být nutně přímo z květinářství? Nebo si snad připadáme trapně, že se sami snažíme napravit a chovat se zdvořile? Je civilizované chovat se jako hulvát, chodit s kalhoty pod koleny, nepozdravit známého, nenapsat slušné oslovení v dopise (chatu)? A když se takto „slušně“ začnete chovat, dívají se na vás ostatní s odstupem.

Někteří obdivují, že se ještě dnes někdo dovede chovat tak, aby z něj základní lidské hodnoty vyzařovaly, jiní vás pozorují a přemýšlejí, co provedli, že se k nim chováte tak divně. Namísto toho, aby se těšili, že jste k nim milí, se začnou pozastavovat nad vaším podivínstvím, neboť oni zřejmě neměli žádný vzor, z něhož by měli vycházet. Nebo někomu blízkému nevěnovali takovou pozornost, aby se od něho naučili, jak se chovat mravně. Jak pozdravit souseda, jak popřát hezký den. Zapomněli, že i v dopise je třeba vystupovat s respektem, neboť třeba nepíšeme žádnému známému a tak se sluší jej patřičně oslovit a v závěru mu případně opět popřát příjemný den nebo večer. V obchodě se příteli nevyhýbat, nekřičet na něho přes regály, ale zajít k němu, najít si chvilku, oslovit jej, zeptat se, jak se má. Cožpak to je tak moc? Nemáme na to čas? Nebo jsme odkázáni k tomu, že dekadentní chování se stane moderním a slušnost bude patřit na okraj společnosti a lidé, kteří ještě dovedou popsat slušně, co si myslí, kteří dovedou popřát hezký den, budou považováni za podivíny a bude na ně také tak pohlíženo – jako na někoho, kdo si o sobě příliš mnoho myslí, neboť chodí rovně, s hlavou vztyčenou, ani v zamračeném dni se příliš nehrbí, nekráčí s hlavou sklopenou k zemi a nezapomíná, že základní lidské hodnoty mohou být nakonec to jediné, co nám zbude.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.