Život podle Dana

Dan je vdovec. Dan má tři dcery. Dan je novinový sloupkař. Co Dan není? Dan není šťastný. Feel good film, který potěší a rozesměje. Život podle Dana je přesně ten typ filmu, u kterého si budete říkat „sakra, jo, asi takhle to je.“ Při rodinné sešlosti Dan v knihkupectví potká ženu, která jej zaujme. Dá se s ní do řeči a rozhodně by se s ní ještě rád viděl. Když ale zjistí, že je to nová přítelkyně jeho bratra, věci se zkomplikují. Nemůže si pomoct, ta žena ho zajímá, zároveň jde ale o přítelkyni bratra a platí pravidlo, že tohle se zkrátka nedělá.

            Sledujete Danova usilování, depresi, bojování, smíření, flirtování, odmítání…Je toho spousta, co snímek nabízí. Hlavním atributem je ale sonda do vás samotných, protože většina z nás je tak trochu jako Dan a najednou si také vzpomenete na někoho, s kým vám bylo či je skvěle, koho rádi vídáte, ptáte se, jak se má. Koho posloucháte, ne to není správný výraz. Mělo by to být „komu nasloucháte“. Někdo, u koho vám je celkem jedno, že vlastně nemusíte mluvit, ale jste rádi, že se dobře baví, že vypráví, co ji trápí, zajímá. Znovu si vybavíte, jak jste rádi, když pak slyšíte její smích, když vás k tomu člověku něco táhne. A máte občas pocit jako Dan, si do něčeho praštit, něco rozbít, zkrátka to je ten moment, když si uvědomíte, že se věci komplikují, i když komplikované nejsou.

            Když Steve Carell vede ke své dceři monolog o frustraci, no tak jsou pravdy, které bych si v novinových sloupcích přečetl rád. Bez patosu, bez nesmyslných dialogů, s upřímností, ze života.