Člověk jako jev je sice pomíjivý, jeho bytí o sobě tím však není zasaženo, je tedy přece jen nezničitelné

Tak pobývá všechno živé jen okamžik na tomto světě a spěchá smrti vstříc. Rostliny a hmyz umírají na konci léta, zvíře nebo člověk po několika málo letech: smrt je neúnavný žnec. Přesto však, jako by toho ani nebylo, je všechno vždy znovu a znovu na svém místě, jako by se nic nestalo, jako by nic nebylo nepomíjivé. Rostlinstvo se vždy znovu zazelená a rozkvete, třepotá se hmyz, ve svém nezdolném a věčném mládí tu je zvíře i člověk a již tisíckrát vychutnané třešně máme každé léto zase před sebou.